Opět se blíží „slavné májové dny“
Šeříky rozkvetly (letos o dost dřív). A já si nemohu nevybavit jimi ozdobené tanky Rudé armády (samozřejmě na obrázcích). Nebo vlaječky v oknech, nad kterými dozoroval pouliční estébák. Anebo tribuny, před kterými jsme mnozí museli pochodovat s mávátky, volajíc: „Ať žije 1. máj“ nebo i něco horšího.
Mávátka jsem měl rád, dával jsem si je na koloběžku nebo na kolo, protože i šaliny v ty dny jezdily nazdobené. Mávátka jsem měl rád tříbarevná, ale ta celočervená se mi hnusila – připadala mi primitivní. Sověti dnes sice mají také trikolóru, ale stejně vím, že tam uvnitř je to převážně rudé. Vlastně nejen tam. U nás se také najde spousta vykutálenejch, kteří se za principy svobody a demokracie schovávají se svým jednobarevným primitivním myšlením. Že je tomu tak u bývalého estébáka, chápu (i když i ten má možnost obrátit se jako apoštol Matouš). Že je tomu tak u té, která na krku vystavuje krucifix, aby dala najevo, kdo je tady biskupem, to se snažím též pochopit (i když i ta má možnost obrátit se jako Maří Magdaléna). Že je tomu tak u pokřtěných, kteří si hráli v pubertě na anděla (Kryštofa), nebo jiný teď vykřikuje, že tato země je jeho (z druhé strany zeměkoule), i tohle se stává. Ale k tomu všemu ještě skutečný „Ples příšer“, kterým ministruje kardinál… to jsem blázen! Snad ztráta paměti či soudnosti či úcty… Doktor Zvěřina se modlíval: „Aby nás Pán Bůh při zdravém rozumu zachovati ráčil.“ A jeden můj kolega dodával: „Ale jen aby bylo vůbec co zachovat.“
Ale ještě jedno si nemohu nevybavit v tyto dny mezi 1. a 8. květnem: Píseň z Kancionálu č. 405 „Rozleťte se zpěvy vzhůru, zajásejte mocně v dál“. Je to velikonoční píseň o tom, že „vystřídala radost chmuru“ (v semináři jsme Chmura říkali jednomu spolužákovi, který je dnes kanovníkem) a text pokračuje „na východě úsvit vzplál“. Co by to asi znamenalo, kdybych teď popletl pravopis a napsal to s velkými písmeny. Někdo se sice Ú(ú)svitu vzdálil, ale to neznamená, že se nepovažuje za Východ z výsosti (srov. Lk 1,78). A není sám. Ale bohužel ještě více je těch, kdo do nich své mesiášské naděje vkládají, protože život je tak pohodlnější. Co se asi honilo hlavou knězi Čeňku Tomíškovi, když ta slova psal v r. 1943 (po bitvě u Stalingradu). Přes všechna různá zmatení v naší společnosti i hlavách mám tu píseň rád, a vždy s dvojsmyslnou chutí (ve vší ironii i počestnosti) v tyto dny s potěšením zpívám „Pastýři náš, Spasiteli pobloudilých lidských stád“ a prosím i do blížících se eurovoleb „i když často světa zmatky poruší tvůj věčný řád, svolej vždy své ovce zpátky“. Vím však s Járou Cimrmanem i s patronem našeho kostela Josefem-Dělníkem, že všechno záleží i na nás. (JV)
foto: 16.4.2024 na pražském arcibiskupství v sále kardinála Josefa Berana, kterého pronásledovali komunisti
