Vzpomínky (na) Václava Zuchnického

29. března 2012

Václav Zuchnický (1930-2012) byl jedním z těch, kteří byli po celý život spojeni s ostravským salesiánským dílem a kteří ho spoluvytvářeli. Jeho vzpomínky i vzpomínky na něj jsou součástí historie díla Dona Boska v Ostravě.

Několik dat

Rozhovor v knize Veteráni v bitvách o duše

Vzpomínky M. Machálka na ostravskou historii a jeho rozhovor s Václavem

Svědectví P. Jaroslava Lanka SDB

Z knihy Léta padesátá od M. Franka

Poděkování P. Milana Franka SDB při rozloučení s Václavem


Několik dat

21. 1. 1930 narozen; staříček byl havířem, tatínek pracoval na šachtě, pak stolařem a nakonec šel k policii. Za komunistů pracovali oba rodiče v ČSAD – tatínek jako závozník, maminka jako uklízečka.

do roku 1944 oratoriánem v ostravském Don Bosku

1945 – konec války v Dvorku u Přibyslavi (s Jendou Homolou a Vojtou Hrubým)

1945/1946 – Fryšták – kvinta a aspirantát

1946/1947 – Hodoňovice – noviciát

1948–1950 – Přestavlky – dokončení gymnaziálního studia a studium filozofie (v oktávě byli spolu s ním z žijících salesiánů: Miloslav Frank, Josef Pavlas, František Pospíšil).

13./14. duben 1950 – internace řeholníků, salesiáni do Oseka, přestavlčtí studenti zůstali v Přestavlkách do konce školního roku

Návrat do Ostravy, s Vinklárkem za Mons. Nejedlým, který ho zaměstnal jako kostelníka v Don Bosku. Byl pověřen vedením oratoře – spolupracoval hlavně s Járou Lankem). Pokračovala oratoř a prázdninové akce v Pitárném u Krnova. Zakládá a vede pěvecký sbor.

Ze začátku pracoval také na šachtě a studoval hudební školu ve Vítkovicích a později konzervatoř – hru na klarinet. 

14. 2. 1957 zatčen, 3 měsíce ve vyšetřovací vazbě, v červnu odsouzen za podvracení republiky na 2,5 roku, které odseděl poblíž Banské Bystrice (stavba cementárny a skladiště, tři měsíce na Ilavě a závěr v Podbrezové u Košic.

15. 8. 1959 – návrat z vězení – v Don Bosku se setkal s mnoha známými – i se svou budoucí ženou.

podzim 1961 – svatba s Ludmilou (* 22. 1.1927 – 15. 5. 2001). První dítě se narodilo mrtvé, pak dva chlapci Jan a Pavel a děvče Marie.

Nastoupil do autodílen a později ke Geologickému průzkumu. Dodělal si elektroprůmyslovku a stal se energetikem podniku. Později ještě udělal zkoušky revizního technika a jezdil dělat revize po závodech po celé republice. 

11. 12. 1976 - první sliby nově vzniklého Sdružení salesiánských spolupracovníků (ASC) – Marie Koutná, Božena Medová, Schrötterovi, Marie Chovancová a Václav Zuchnický

V roce 1990 odchází do důchodu a společně s manželkou přispívají k obnově salesiánského díla v Ostravě. Pokračuje ve vedení pěveckého sboru.

15. 5. 2001 umírá manželka Ludmila.

24. 3. 2012  zemřel v Heřmanicích

 

VETERÁNI V BITVÁCH O DUŠE

Václav Zuchnický ACS

* 21. 1. 1930

Z knihy Veteráni v bitvách o duše, vydalo nakladatelství a vydavatelství Jiří Míček – ATLAS v roce 2001, str. 34–50

Pan Václav Zuchnický studoval v salesiánských domech. Jako kle­rik se chtěl stát salesiánským knězem. Komunistický převrat mu neu­možnil pokračovat ve studiu a přípravě k řeholnímu životu.

V roce 1957 byl odsouzen a vězněn za práci mezi ostravskou mlá­deží. Po propuštění se oženil a se svou ženou Ludmilou vždycky „dý­chali“ pro dílo Dona Boská.

Pan Zuchnický patří k nestorům salesiánských spolupracovníků u nás a žije v Ostravě.

 

Pane Zuchnický, jste člověk, který poznal starou ostravskou oratoř, salesiánské ústavy i kriminál. Jste ostravským rodákem?

Ano. Pocházím z Ostravy-Přívozu. Můj staříček byl havíř. Tatínek pracoval také na šachtě, potom se vyučil stolařem, ale protože nebyla práce, tak šel k policii. To bylo za první republiky.

Tatínek vždycky vyprávěl havířské historky a vtipy. Já jsem totiž z humorné rodiny. Největším „srandistou“ byl tatínkův bratr, strýček Alfons. Ten když umíral, tak ještě dělal vtipy.

Jak jste se dostal do blízkosti a vlivu salesiánů?

No, já jsem jako kluk ministroval blízko svého bydliště v kapli u sestřiček, které tam měly takový domov důchodců. Tam byl výborný kněz. Ovšem za čas se to tam zrušilo a sestřičky se stěhovaly do Ostra­vy. Do budovy, kde byl dříve hotel Atlantik. Tam měly i ty nemocné. V bývalém klášteře, kam jsem dřív chodil ministrovat, udělali porodni­ci. My tam byli Čtyři ministranti a všichni jsme přešli do farního kostela v Přívoze, kde byl farářem pan rada páter Srovnalík.

Bylo to za Protektorátu, a tak nás poslal, ať chodíme do organizace, která se jmenovala Kuratorium[1]. Bylo to v „Don Bosku“, v kostele sva­tého Josefa a vedl to jeden starší oratorián, který se jmenoval Karel Vojnar. Tak jsme do toho Kuratoria šli. Mně se ovšem zdálo, že to ten Karel Vojnar moc „žere“, a tak jsem odešel a přihlásil jsem se do DTJ (dělnická tělovýchovná jednota), kde jsem hrával házenou. Tam se mohlo chodit jen občas. Do oratoře jsem ovšem chodit nepřestal, docházel jsem pravidelně.

Potom přišlo jaro 1945 a my jsme se tři chlapci vypravili do Dvor­ku. Kromě mě to ještě byli Jenda Homola a Otík Hrubý. Ke konci prázd­nin jsme přešli do Fryštáku a začali tam studovat. Já tam nastoupil do kvinty, protože na Slezské Ostravě jsem chodil do kvarty. Se mnou stu­dovali František Chovanec, Jožka Krátoška a další chlapci. Ve Fryštáku jsme studovali jeden rok. Tenkrát vedl tento ústav P. Med. To byl vyni­kající člověk. On kdysi vedl v Ostravě oratoř a chodilo mu tam tři sta kluků.

Z Fryštáku jsme přešli do Hodoňovic, kde byl ředitelem a novicmistrem Don Antonio – pozdější inspektor P. Antonín Dvořák. Tam jsme byli rok a přešli do Přestavlk, kde jsme dělali sextu, septimu a oktávu.

V oktávě, v měsíci dubnu, sebrali všechny naše představené. Nás kluky tam nechali, což nám bylo divné, protože jinde rozpustili i studenty. Nikdo jsme tomu nerozuměli. Až po mnoha letech mi to vysvětlil náš bývalý ředitel z Přestavlk P. Slovák, který později pracoval v ostravském depu ČSD a chodil k nám občas na oběd.

Bylo to tak: Oni nás – když byl ještě čas – prohlásili pod charitu. Takže jsme tam byli jako internát charity. My jsme tam bydleli a chodi­li externě na gymnázium do Holešova. Tam jsem také 13. června matu­roval.

V Hodoňovicích byl s námi pozdější inspektor salesiánů L. Vik. On už měl za sebou nějakou chemickou školu, a tak nás v Přestavlkách potom učil dějepis a chemii. Chemii jsem neměl rád.

Potom jsem přijel domů k rodičům. Oba pracovali v ČSAD. Tatínek dělal závozníka a maminka uklízela.

Já jsem se dozvěděl, že ve Vidnavě je ústav, který ještě komunisté nezavřeli. Náhodou jsem se potkal s Frantou Dvořákem, který tam dě­lal asistenta, a tak jsem se s ním domluvil, že tam přijedu.

Ředitelem ústavu byl P. Vinklárek a ten mi řekl, že přijede do Ostra­vy a spolu půjdeme za mons. Nejedlým, farářem ostravského vnitřního města u Božského Spasitele. Kostel sv. Josefa mu připadl do správy po nuceném odchodu salesiánů. V Ostravě je jinak snad osmnáct farností. Ten mons. Nejedlý byl velký salesiánský dobrodinec. Velmi tuto činnost podporoval. Když jsme měli nějaké závody, dal sám všechny ceny, kupoval kopací míče atd. Byl to jedinečný člověk.

P. Vinklárek mons. Nejedlého žádal, aby mě u něj v Don Bosku ustanovil kostelníkem. Tak se také stalo. Byl jsem legálně zaměstnán jako kostelník na plný úvazek. P. Vinklárek mi ovšem doporučil, abych se nezapomněl zajímat o kluky, kteří ke svatému Josefu chodí. Jen pro upřesnění – Don Bosko a svatý Josef je jeden a ten samý kostel. Je to kostel sv. Josefa, ale protože je to kostel salesiánský, říká se mu Don Bosko. Tak jsem se stal kostelníkem.

Oni to ve Vidnavě stejně o prázdninách rozpustili, protože to do budoucna nemělo naději na další trvání.

A chodili v této kritické době ke sv. Josefu vůbec nějací hoši?

Chodili. Nejprve asi dvanáct, později třicet pět až čtyřicet hochů. Měli jsme tu jednu místnost. Ostatní prostory zabrala armáda. Toto naše scházení s chlapci trvalo do 14. února 1957.

Tehdy si pro mě přišli a putoval jsem do vazby. Ještě jsem tam ne­chal lístek na nějaký hokej, aby šel alespoň P. Frélich. Pak jsem viděl ve vyšetřovací vazbě jeho kabát a bylo mi jasné, že na hokej s kluky nešel.

Jak probíhala vaše činnost mezi hochy, když jste byli tak omezeni režimem?

Kromě schůzek jsme jezdívali do Pitárné u Krnova. Říkali jsme tomu lesní brigáda. Starší hoši pracovali v lese za peníze. Dělali prořezávky a okopávali u trati protipožární cestičky. Tenkrát jezdily ještě parní lo­komotivy. Mladší kluci dělávali první rok v lesní školce, ale nadělali tam myslím víc škody, jak užitku. Později raději pomáhali v tábornické kuchyni, sekali dřevo apod.

Naši velcí dobrodinci byli dospělí muži, kteří docházeli do oratoře. Říkali jsme jim „staří páni“. Musím vzpomenout alespoň pana Homo­lu, tatínka od Jendy Homoly, nebo pana Kenkuše. Ten měl tři kluky, kteří chodili ještě do staré oratoře. Ke mně začal chodit až ten poslední. Ten dodnes chodí do našeho sboru.

Když nebylo s těmi mladými hochy už k vydržení, tak jsme je svěři­li panu Kenkušovi a byl pokoj.

On je vzal pod les, sedl si tam s nimi a povídal jim. On byl havíř, a tak jim vyprávěl ty havířské historky o permonících a skřítcích.

Kluci seděli s otevřenou pusou, protože pan Kenkuš byl výborný vypravěč. Mimo jiné uměl i kouzlit. Ještě když byli naši kluci doma malí, tak k nám přišel, zatahal kluka za ucho a povídá: „Podívej, ty máš tady bonbón!“

Malý na to povídá: „Ale já mám ještě bráchu!“ Tak se našel bonbón i pro bráchu. Tak tento pan Kenkuš s námi jezdil na tábory. Tábory trvaly šest týdnů. První týden přijeli velcí kluci, nacpali slamníky a všechno chystali. Druhý týden přijeli mladší hoši a byli tam celý měsíc. Poslední, šestý týden zase velcí hoši tábor likvidovali.

Jezdili jsme tři roky na stejné místo. Bylo to v momentálně opuštěné lesnické ubytovně. To nám umožnil pan hajný. Po nějakém čase to ovšem potřebovali ke svým potřebám, a tak se hledalo náhradní řešení.

Nedaleko byl statek, který vlastnil pan Plachý. On měl ještě vedle jeden statek prázdný, tam měl jenom koně, a tak nám dal zbytek prostor k užívání. Tak takové to bylo v Pitárné u Krnova, mezi Třemešnou a

Jindřichovem. Vzpomínám rád na těch pět let, co jsme tam jezdili.

Jezdíval s vámi i pozdější kněz J. Lank, nazývaný „arcík“ nebo „arcišéf“?

Když přísel Jarda z vojny, tak s námi samozřejmě začal jezdit, ale tyto přezdívky ještě neměl. Nám zpočátku nejvíce pomáhali největší kluci z bývalé oratoře. Byli to třeba Evžen Němec, Jarek Sýkora, Alois Jargus…

Jarda Lank chodil na konzervatoř a na kněze byl později vysvěcen tajně. Ovšem v tom posledním roce před naším zatčením jsme si už do Pitárné jet netroufli. Začali salesiány zavírat a tušili jsme problémy. Našli jsme si proto jiný prázdninový program.

Velcí kluci jeli s Jardou Lankem do Českého ráje na kolech. Středně velcí kluci jeli se mnou také do Českého ráje na kolech, ale ne celou cestu. Části cesty jsme absolvovali vlakem. Nejmenší kluci se mnou na závěr absolvovali cestu na Svatý Hostýn.

Tam jsme postavili stany a pobyli tam tři nebo čtyři dny.

Víme, že vás v roce 1957 sebrala policie. Věděli jste, že o vás mají přehled?

No jistě! Já věděl už od šestapadesátého, že mě sledují. Jednou jsem třeba šel z náměstí v Přívoze domů. Bydleli jsme až u Odry a za mnou šel nená­padně nějaký chlapík. Schválně jsem zastavil, že si jako zavazuji tka­ničku u boty a nenápadně jsem se díval. On rychle zaskočil za elektrický sloup a schoval se tam. Také si myslím, že nás potom i v Don Bosku odposlouchávali vedle od vojáků.

Navíc jsme už věděli, že se zatýkalo a někteří salesiáni jsou v olomoucké vazbě. Takže pak „vybrali“ nás a nakonec Prahu. To po­tom musel jet Bohuš Hankus, který byl s námi po odsouzení v táboře Senice, svědčit do Prahy.

P. Frélich v té době pracoval na šachtě a sloužil mše svaté v zamčeném kostele. Oni to asi věděli.

Nás „posbírali“ v únoru 1957 a do června téhož roku jsme byli ve vyšetřovací vazbě v ostravské věznici a potom jsme měli soud.

Když mě zatýkali, vezli mě nejprve domů. Prohlídku nedělali, jen se zběžně podívali. Tatínek tam měl knihu od Jana Drdy Městečko na dla­ni. Jeden estébák mi povídá: „Kdybyste četl takovou literaturu, tak by­chom pro vás nemuseli jezdit.“ Trouba, v té knížce nic komunistického není.

Obvinili nás z protistátní činnosti, z ilegální výchovy mládeže, z ilegálních duchovních obnov, čtení ilegálního časopisu COR UNUM a podobně.

Jak vysoké tresty jste za svou činnost dostali?

Já a Jarda Lank jsme dostali dva a půl roku. P. Vojtěch Frélich dostal čtyři a půl roku, protože ho pokládali za vedoucího skupiny. Navíc mu „přišili“ rozkrádačku. V ústavu byl totiž šicí stroj na boty, pro kluky. Když se schylovalo k záboru ústavu, tak on ten stroj převezl a nechal u Honků. Taky odvezl motorku, ale ta myslím nebyla ani majetkem ústa­vu. Soudruzi to zjistili, a tak mu za to přidali. Navíc nám v rozsudku vyslovili ztrátu občanských práv na dobu tří let po odpykání trestu. Dále s námi byli odsouzeni Petr Baran, Honza Rychlý, Jarda Poláček, Vašek Kelnar a Bohuš Hankus.

Jak dlouhou dobu jste strávil ve vazbě a jaký to byl pobyt?

No extra příjemný pobyt to nebyl. Musím však říct, že doba nejkru­tějšího teroru byla už za námi, takže nás už nemlátili.

Byla tam ukrutná zima. Celý den jsme chodili okolo, na těch pár metrech podlahové plochy. V noci se spalo při světle a s rukama na dece tak, aby byly vidět. Po postelích jsme posedávat nesměli.

Kolikrát se stalo, že mě nevolali k výslechu třeba měsíc. Potom si však zase vzpomněli. Jednou mě předvolali na výslech k náčelníkovi, kde byl takový mladý, asi třicetiletý vyšetřovatel. Ten na mě příšerně řval kvůli kasičce s penězi v sakristii. Řekl jsem mu po pravdě, že ty peníze jsme si spořili, aby nám stolař udělal skříň na ornáty. Už jsem ho měl i domluveného. Byly tam dva tisíce korun. Ten o takové vysvětlení nestál a pořád řval, až ho musel zastavit ten náčelník.

Po návratu z kriminálu j sem to vyprávěl tatínkovi a ten ho znal. Za­učoval ho jako nováčka u policie. Dřív, než ho komunisti po roce 1948 vyhodili ze služby. Tatínek říkal, že to byl pěkný „baraba“.

Jednou mi můj referent předložil hromádku mých knížek, které jsem měl v krabici na půdě. Tvářil se, jako by našli nevím co.

Byla tam latinská učebnice, nějaké maturitní sešity, životopis Do­minika Savia apod. Říkal jsem mu, ať se podívá, kdy to vyšlo. To neby­la žádná ilegální literatura, vyšlo to normálně tiskem. Oni si museli tajně otevřít byt i půdu, protože rodiče o tom, že byli na půdě pro mé knížky, neměli ani potuchy.

Taky se mi líbilo, když nám řekli: „Vysvlečte ty svoje hadry a ob­lečte si naše oděvy.“

Po soudu nás poslali do různých lágrů.

Kam jste se po odsouzení dostal vy osobně?

Já do Senice u Banské Bystrice, ale jelo nás tam víc. Třeba Honza Rychlý, který byl zubní laborant, a proto byl na ošetřovně u zubaře. Dělal tam zubní protézy a tak podobně, takže to nebylo tak špatné.

My jsme jinak v té Senici pracovali nejprve na cementárně. Občas nás také odvezli do Slovenské Ľupče, kde se stavěla vedle penicilínky ještě streptomycinka.

Ale jinak mimo cementárny to byly sklady ve Zvoleně a fotbalový stadion v Banské Bystrici. Tam toho muklové před námi postavili ještě víc. Potom nás odvezli do Ilavy, což byla, a myslím ještě je, pevná věznice.

Nás bylo na cele padesát dva muklů. Když jsem přišel poprvé ke své posteli, bylo na ní plno krve. Pode mnou spal jeden pražský bohoslovec a toho jsem se ptal, co se stalo. On říká: „Toho si nevšímej. Před tebou tu ležel jeden pán, co měl žaludeční vředy. Dostal chrlení krve a ze­mřel.“

Tak tam jsem byl asi tři měsíce.

Dva měsíce před odchodem na svobodu mě odvezli do Podbrezové, kde se rozšiřovaly železárny, a odtamtud mě potom propustili. Odseděl jsem si celý trest do posledního dne.

Jaké byly vztahy mezi vězni?

Političtí vězni měli většinou svůj barák, ale jinak byli v lágru s ostatními odsouzenými za různé přečiny.

Denní rytmus tam byl takový: ráno se vstávalo v pět hodin, nástup, snídaně, zase nástup a odchod na cementárnu. V práci jsme byli celý den až do večera.

Také se chodívalo na noční směnu. Ta bývala od jednadvaceti hodin do rána. Dělalo se i v sobotu a neděli. V neděli nás moc nehonili, a tak jsme si našli v práci místo, kde jsme se modlili, četli a zpívali.

Prý jste měl v lágru úraz s trvalými následky. Je to pravda?

Je. To jsme s Jardou Lankem pracovali u vrátku na lešení.

On dolů nakládal na hák kýble s maltou a já je odebíral. V jedné chvíli se lanko vysmeklo a já volal na Jardu, ať na chvíli vypne posuv, že to lanko nasadím. Jenže se to rozjelo dřív, než jsem odtáhl ruku a vzalo mi to dva články prstů.

Rychle jsem si zamáčkl tepnu na ruce, abych zastavil proud krve a mazal dolů z lešení. Odvezli mě do nemocnice a tam mi to začíslili a ošetřili Však jsem tam těm sestřičkách stihl popovídat, co jsme zač a jak to tam u nás v lágru chodí. Marodil jsem asi dvě, tři neděle a pak sem se zase zapojil do práce. Na klarinet jsem ovšem dohrál.

Jací lidé byli vaši bachaři?

No, byl tam třeba jeden, kterému jsme říkali „cikán“, ale Róm to nebyl. S námi tam pracovali i civilní zaměstnanci. Tento náš cikán cho­dil s těmi civily do hospody a oni mu tam prý říkali: „Pamatuj si, jestli šáhneš na nějakého mukla, tak ti rozbijeme hubu!“

Tak se držel.

Zažili jsme tam všelijaké příhody. Často jsme mívali tzv. „filcuňk“. Byly to velmi důkladné prohlídky nás i našich věcí.

Na Velký pátek v roce 1958 se stala taková věc. Chlapi si za těch pár korun, co vydělali, nakoupili na poukázky sádlo, marmeládu, cigarety a podobně. My jsme přišli z práce a všechno už bylo vyházené na kupu: deky, prostěradla, sádlo, marmeláda, všechno… Bachaři to na té hro­madě ještě rozšlapali.

Tehdy šla skupina muklů za velitelem a řekli mu, že si najdou cestu, jak si stěžovat v Praze na ministerstvu. To je asi trochu vylekalo, proto­že se u nás žádný bachař neukázal čtrnáct dní. Hlídali nás jenom důstoj­níci.

V tu dobu nastávalo trochu uvolnění. Stalin byl už mrtvý a nejkru­tější teror zažili ti před námi. Nás už třeba při výslechu nemlátili, takže se to dalo vydržet. Některou neděli bylo i volno, tak kluci hráli volejbal a tak. V sobotu odpoledne po práci byl vždycky vyhlášen úklid. To se nesmělo chodit z baráku na barák. Byl tam v tu dobu jeden pan velitel. Tam se totiž neříkalo soudruh, ale pan. Tento velitel byl strašně ješitný a vždycky vypočítal všechno, co se musí uklidit. Jednou mu kriminál­níci během úklidu pořád přebíhali z baráku na barák, až se rozčílil a hlásil: „Málo sa promítať kino Divá Bára. Nič nebude! A bolo farebné!“ Od té doby mu kluci říkali „Divá Bára“.

Třeba ve věznici v Ilavě to bylo dost ostré. Okna cely byly do zdi před námi. Nebylo nic vidět a celý den se svítilo, aby bylo vůbec vidět. Jenom posledním oknem na kraji bylo kousek vidět na Karpaty. Byl tam s námi jeden, který pocházel z té dědinky, co byla tím oknemtro­chu vidět.

Lepili jsme tam papírové sáčky. Vytvořili jsme takový tým, aby nám to šlo rychleji. Jeden lepil k sobě tzv. „košilky“ a druhý tzv. „prdelky“. Nejhorší bylo lepit ty velké sáčky na pět kilo váhy. Těch se muselo udělat za směnu čtyři sta kusů a to se nedalo. Těch malých se muselo udělat osm set kusů, ale šlo to o dost lépe.

Kdo ovšem nesplnil normu, tak nedostal kapesné žádné.

Další zážitek: V Senici u Banské Bystrice se nestíhalo a stavba už měla být dokončena. Přijeli tam tedy maďarští zedníci z jižního Slo­venska. Ti říkali svému mistrovi: „Mistře, ti kluci dostanou výplatu jako my! Jestli jim snížíte, tak odjedeme!“

Když tam byli ti chlapci, tak jsme brali kapesné 320 Kčs. Před tím tak 40 až 50 Kčs. Navíc nám jejich příbuzní navezli klobásy, maso, buchty, dorty, koláče… a Písmo svaté v maďarštině. Museli jsme to schovat na stavbě, protože nás v lágru prohlíželi.

My jsme pracovali i v neděli, ale to nás moc nehonili. Měli jsme na stavbě takové místo, kde jsme se scházeli, modlili se a zpívali…

Já byl nakonec v Prievidzi a tam to už bylo docela dobré. V neděli jsme hrávali volejbal před lágrem, protože v lágru nebylo místo, Přitom nás tam hlídal jeden bachař.

V Podbrezové jsme zase měli kuchaře, který nám občas vyšetřil kus sádla, a všichni muklové si mohli namazat na chleba.

Máte osobní vzpomínku na nějakého konkrétního politického vězné?

Nás tam bylo hodně vězňů svědomí, tak jsme se scházeli, Já například dost držel s jedním Slovákem, který byl dříve kapitánem Československé armády. Když vznikl na Slovensku za války Slovenský stát, tak bojoval na frontě proti Rusům. Dostal trest smrti. Muklové mu do cely propašovali Písmo svaté a knížku o bratru Damiánovi z ostrova Molokai, o jeho práci mezi malomocnými. Tento voják dostal později milost a snížení trestu na doživotí. Jednou mi říkal: „Vašku, já jsem byl tak připravený, že jsem nebyl té milosti ani rád!“

Jednou na Vánoce jsme leželi vedle sebe na postelích a chlapi už spali. On mi povídá: „Vašku, spíš?“ Já ještě nespal. Chtěl, abych ote­vřel okno a poslouchali jsme spolu zvony z Banské Bystrice. Pozdější osudy tohoto chlapce ale neznám.

Také jsme tam měli výborného doktora. Byl to věřící člověk a jme­noval se Póbiš. Vždycky mi říkal: „Vašku, když mi budeš chtít napsat, tak jenom napiš: Póbiš – Tatry. Jistě mi to dojde!“

S ostatními odsouzenými jsme na baráku většinou nebyli. Asi aby­chom je nezkazili. Tak jsem si těch dva a půl roku odseděl do poslední­ho dne. Pustili mne večer 14. srpna 1959.

Na druhý den byl svátek Panny Marie Nanebevzaté. Ráno jsem při­jel do Don Boská poprvé na mši svatou.

Bylo po návratu z vězení hodně těžké se zařadit do normálního života?

Tady chodíval ke sv. Josefu člověk, který byl v té době, kdy jsem se vrátil, ředitelem závodu geologického průzkumu a ten mě vzal k elektrikářům. Já jsem totiž ještě předtím dělal s Milanem Frankem elektrikáře v autoopravnách a dálkově jsem se vyučil jako elektrotech­nik a dostal výuční list.

Když jsem se oženil, tak jsem nastoupil k tomu geologickému prů­zkumu. On tam byl i lepší plat. Pracoval jsem tam nejprve jako elektri­kář a později mi dovolili vystudovat elektrotechnickou průmyslovku v Rožnově pod Radhoštěm.

Po maturitě jsem přišel na druhý den do práce a ředitel mě potkal na dvoře. Zeptal se mě, jak jsem dopadl a oznámil mi, že od zítřka nastu­puji jako hlavní energetik podniku. Později jsem si ještě udělal zkoušky na revizního technika.

Po nějakém čase mi nabídl ředitel celého závodu, ať u nich dělám energetika. Tak jsem šel a bylo to lepší místo. Pracoval jsem tam až do důchodu, do ledna 1990, tedy skoro třicet let. Ještě předtím – v květnu 1989 – jsem onemocněl s páteří. Pořád jsem putoval po nemocnicích a chodil na injekce k panu primáři Hromadovi. Marodil jsem až do toho důchodu.

Udržoval jste nějaké kontakty s lidmi, které jste znal z doby před zatčením?

Rád jsem jezdíval za P. Vaškem Filipcem, který bydlel v té době u sestry v Dobré. Znali jsme se ještě před rokem 1950. On pracoval v autopodniku ve Frýdku-Místku jako skladník. Václava propustili, myslím, na amnestii v šedesátém roce. Než jej zatkli, tak se jim několik let skrýval. Potom ho chytili, když chtěl přejít hranici do Německa.

Měl jsem samozřejmě i další kontakty.

Znal jste osobně P. Ignáce Stuchleho. Jaký jste měl k němu vztah?

Dodnes ho mám velmi hluboký!

Byl jsem vypovídat i u jeho procesu k blahořečení. Osobně mohu říci, že to byl světec. Řeknu vám takovou věc. Já jsem měl fotky z jeho pohřbu. Když jsem viděl na hřbitově náhrobek jeho a Mons. Štancla a porovnal je s fotkami, tak jsem poznal, že náhrobky jsou nadepsány opačně. Já jsem ty fotky poslal P. Vikovi a napsal jsem tam, že Mons. Štancl je vlevo a Strařeček vpravo. Na těch fotkách to bylo krás­ně vidět.

Já byl na tom hrobě nesčetněkrát. Vždycky, když jsem měl nějakou cestu v okolí, nebo často s manželkou. Víte, nám první těhotenství ne­vyšlo, a tak po narození dalších dětí jsem vždycky putoval na Svatý Hostýn a ke Stařečkovu hrobu do Fryštáku. Bylo za co děkovat!

Měl už za života pověst svatosti?

My jsme si říkali, že to je svatý člověk. Ale protože jsme ho měli hrozně rádi.

Pamatuju, jak jednou přijel do ostravské oratoře. Nebyl už nejmlad­ší, ale rázoval si to po dvoře jako třicátník. Chtěl nám ukázat, že je ještě kabrňák.

Jednou nám na večerním slůvku vyprávěl příběh ze své rodné vesni­ce. Byl prý tam jeden sedlák a ten měl dva syny. Jeden byl velmi zbož­ný a ten druhý byl náruživý myslivec. Jenom by chodil a střílel. Když mu bylo dvacet let, najednou se sebral, odešel do kláštera a stal se z něho kněz. Se Stařečkem jsem se setkal také ve Fryštáku, Dvorku i Hodoňovicích. V Hodoňovicích při obláčce nás oblékal do kleriky. Naše rodina se k němu stále v modlitbách utíká.

Mně se stala taková věc. Doma se mi zatočila hlava a já spadl hla­vou na zem. Zůstal jsem chvíli bez sebe, a tak manželka volala syna a potom sanitku. V nemocnici jsem upadl zase do bezvědomí a zůstal jsem tak několik dní. Dokonce si pamatuji, jaké jsem měl sny. Manžel­ka „zbuntovala“ rodinu i náš pěvecký sbor a modlili se ke Stařečkovi. Pan primář nedával manželce velké naděje.

V pátek jsem se začal probírat, a tak rychle volali pana primáře. Ten se naklonil a povídá: „Víte, kdo jsem?“ Já mu odpověděl: „No přece pan primář Hromada.“ Pan doktor se usmál a řekl: „To je dobré, to je dobré.“ Po krátkém čase mě poslali na CT vyšetření, protože já měl ty moz­kové blány zalité krví. Tam zjistili, že mám nezhoubný nádor na hypofýze, a tak mi ho operativně odstranili.

Dostal jsem se z toho, ale asi zapět let přišla další rána. Sel jsem ven se psem – bylo to tak na svatého Josefa – a spadl na náledí. Zlomil jsem si nohu v krčku a to není v mém věku nic příznivého. Znovu jsme volali ke Stařečkovi a on pomohl.

Pan primář Hromada ženě říkal: „Ten už vám do obchodu chodit nebude.“ A vidíte, chodím. I do kostela chodím, jen musím o holi, pro­tože mám od toho pádu na hlavu trochu poruchu vidění.

Věřím upřímně, že i v těchto nepříjemnostech mi pomohl otec Stuchlý. Byl to svatý člověk. To mi můžete věřit.

Sedí tady s námi i manželka paní Ludmila Zuchnická a přikyvuje. Zeptáme se tedy i vás, jestli jste otce Stuchleho znala a jestli byste nám mohla o něm něco povědět?

Já ho poprvé viděla v ostravské oratoři ještě před válkou. Chodila Jsem tam s maminkou a taky do kostela jsme chodili ke sv. Josefu. Hned si mě získal. Byl to velice skromný a usměvavý kněz. A jak to s těmi ženskými uměl! Když vyšel před kostel, měl jich kolem sebe plno.

Nevedl žádné moudré řeči, ale hezky si s nimi popovídal. Měl jemný a neurážející humor. Proto mel také plno spolupracovnic, které by pro jeho dílo udělaly první poslední.

Třeba ministranti. Za války jich někdy stálo u oltáře i šedesát. A všichni jako ze škatulky. To byla vizitka těch ženských. Musím tu vzpomenout alespoň paní Kenkušovou, ale bylo tam hodně pracovi­tých žen i mužů.

Maminka měla dokonce spolupracovnický průkaz. Byla to taková obyčejná kartička ze dvou listů, kde bylo napsáno, že dotyčná je spolu­pracovnicí salesiánů Dona Boská.

Když byl na sklonku života u sestřiček v Lukově, tak tam za ním z Ostravy přijel na návštěvu celý autobus. Nedaleko Lukova působil jeden kněz z Ostravy a ten to zařídil, abychom tam za ním mohli. Mám na něho ty nejlepší vzpomínky.

Pane Zuchnický, když někdo zmíní jméno P. Oldřicha Vinklárka, usmíváte se. Jistě jste spolu něco zažili…

Třeba jednou. To jsem byl u P. Oldřicha na návštěvě v Napajedlích, kde on byl tenkrát kaplanem. Jel jsem s ním do sousední vesnice na mši svatou a on mi vyprávěl takovou příhodu: Jednou jel autem a udělal nějaký dopravní přestupek. Zastavili jej policajti a vzali si hned řidičák a občanku. On měl v té občance napsáno, že má pět obecních tříd a také, že je zaměstnanec okresního národního výboru. To faráři byli. Neměl tam ovšem nic o maturitě a teologii a policajti netušili, že je farářem. Ten okresní výbor je vyplašil! Tak mu pro jistotu papíry vrátili a pustili ho dál.

On byl opravdu výborný chlapík!

Já ho znal už ze staré oratoře, kde byl asistentem. Jednou jsme hráli v oratoři divadlo. Zlatý šíp se to jmenovalo. On dělal nápovědu a já jsem hrál chlapeckou roli. V té hře jsem byl jako schovaný v maringotce před nějakými lupiči. Když lupiči odešli, tak jsem vylezl ven a mimo text povídám: „Ti tady ale mají špínu!“

Otec Vinklárek v té budce povyrostl a povídá: „Dostaneš v pysk!“ Vidím ho jako dnes.

Kluci ho měli tak rádi, že když ho potkali ve městě, tak hulákali i na protější chodník: „Pochválen buď Ježíš Kristus, pane Vi!“

Totiž pan „Vy“ byl asistent pan Vyoral a pan „Vi“ byl pan Vinklárek. My jsme ho měli hrozně rádi. Také za námi jezdil na tábory v těch padesátých letech do Pitárné dávat klukům duchovní cvičení. Mimo něho také často P. Smékal.

Jednou tam P. Oldřich přijel na staré motorce BMW a povídá mi: Víš na té motorce se už dva zabili.“ Jo, P. Oldřich Vinklárek, ten se nebál.

Po listopadu 1989 se mohli i salesiánští knězi a řeholníci vrátit ke svému povolání veřejně. Měli se v Ostravě kam vrátit?

Celý kostel i ústav užívali vojáci.

Nejprve vrátili kostel sv. Josefa a začaly opravy. Hodně tam chodili pomáhat bývalí oratoriáni. Bylo tam věru hodně práce, a kdo mohl, rád pomohl. Pamatuju, jak Max Dřímal, student teologie a salesián, si nej­více pochvaloval řízky a nemohl se dočkat dalších. Žena těm řemeslní­kům často vařila a já jim to vozil ve várnicích. Byla to hezká doba.

Salesiánský ústav v Ostravě nebyl vrácen státem společné s kostelem?

Ne. To jsme museli vychodit.

Měli jsme pověření od P. Vika. Já, JUDr. Hartmann, Jenda Filip a Jindra Honěk jsme to chodili k vojákům vyřizovat. Nakonec vojáci ústav opustili a i otevření kostela byla velká sláva s panem arcibiskupem ThDr. Vaňákem.

Teď už je v provozu i oratoř a další aktivity. Naplnila se vaše očekávání po těch nesvobodných letech?

To je těžká otázka.

Jsme vděční za svobodu, kterou máme, to určitě.

Co se týče oratoře, na to jsme už staří, a tak do chodu nijak nezasahujeme. Teď je to jiné v tom, že do oratoře chodí mnoho romských dětí. Je dobře, že mohou plnit svůj čas smysluplně. V kostele je však vidi není.

Dřív to bylo jiné. Kluci při příchodu i odchodu nezapomínali pokleknout u svatostánku a u Panny Marie, aby ji alespoň na vteřinku pozdravili. Při mši svaté děti z oratoře zabraly první tři lavice v kostele.

Doba byla jiná i v tom, že dřív stál tento kostel mezi dvěma havířskými koloniemi a tam bylo už dost dětí, které chodily do kostela. Teď je nedaleko sídliště, ale těch dětí už není tolik. Dřív bylo hřiště úžasným lákadlem, ale teď? Děcka chtějí videohry a počítače. Když jim je nedáte, tak půjdou jinam.

Čas teprve ukáže, která cesta bude pro apoštolát nejschůdnější. A s Boží pomocí to půjde.

Děkujeme.



[1] Pozn. redakce: Kuratorium pro výchovu mládeže vzniklo opět vládním nařízením z 29. 5. 1942 pro mládež od 10 let do 18 let, která se uvedeným výnosem musela účastnit povinné služby mládeže. Kdo odmítl, mohl být k výkonu služby přinucen, tak jak to obvyklé u školní docházky. Mohl být uplatněn nejen policejní zákrok, ale i peněžitá pokuta určená rodičům. (Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.)

 
 

SALESIÁNSKÝ MAGAZÍN

VZPOMÍNKY MIROSLAVA MACHÁLKA A JEHO ROZHOVOR S VÁCLAVEM ZUCHNICKÝM

01/2010, str. 13–17 

 

OSTRAVU KOMUNISTÉ NEZLOMILI!

V Salesiánském magazínu č. 4/09 jsem si pozorně přečetl článek o aktivitách u Sv. Kříže v době 40. výročí vzniku sboru a zavzpomínal jsem, jak jsem mnohé poslouchal z kazet nebo kotoučů. Možná ty nahrávky ještě někde mám…

Zároveň jsem si uvědomil, že v roce 2010 uplyne 60 let od chvíle, kdy byli z Ostravy odvezeni salesiáni, veslo převzali oratoriáni a pokračovali v salesiánském díle. Nejaktivnější z nich, vedoucí oratoře Václav Zuchnický, se dožil v lednu osmdesáti let. V polovině dubna 1950 byli – podobně jako jinde – odvezeni i ostravští salesiáni do soustřeďovacích táborů v Želivě a Oseku u Duchcova. Protože si ale již dříve vychovali ze starších oratoriánů nejen zdatné pomocníky, ale i dobré následovníky, každodenní oratoř – Don Bosco, jak se v Ostravě říká – pokračovala i po jejich internaci. Vedli ji starší oratoriáni, později se k nim přidali bývalí žáci a salesiáni, kteří unikli soustředění. Zejména v prvních měsících byly kromě obou sakristií k dispozici také chodba, jedna z místností ústavu a fotbalové hřiště. Když se pak vrátil z filozofického studentátu v Přestavlkách Václav Zuchnický, byl pověřen ředitelem salesiánského ústavu ve Vidnavě Oldřichem Vinklárkem vedením oratoře on. Později se do Ostravy nastěhoval Jaroslav Lank a stal se nejbližším Václavovým spolupracovníkem.

Po prázdninách 1950 byl trvale oddělen kostel svatého Josefa od ústavu zazděním dveří obou sakristií. Ty dříve spojovaly kostel s ústavem. K dispozici pro činnost oratoře zůstala pouze druhá sakristie a samozřejmě příroda. Každodenní činnost oratoře byla večer zakončena svátostným požehnáním, později i mší svatou a kolem oltáře bylo vždy plno ministrantů. Každý měsíc se konala duchovní obnova (jak se dříve říkalo cvičení šťastné smrti) s některým ze salesiánských kněží při jejich návštěvě, později po jejich návratu z internace nebo z vojny.

Poměrně brzy se podařilo získat v Pitárném u Krnova opuštěnou chalupu, která sloužila pro prázdninové tábory. Ty byly vedeny – po dohodě s pány hajným a lesním – jako lesní brigády. Začínalo se s asi 14 kluky, kteří byli podle věku rozděleni do tří skupin, později jejich počet vzrostl až na 40. V závěru měsíčního tábora byla vždycky duchovní cvičení. Častým kazatelem byl zejména P. Josífek Smékal, P. Vojtěch Frélich, P. Václav Filipec a jiní. V kostele se dbalo na dobrou liturgii.

Vznikl také smíšený sbor, podle dřívějšího salesiánského zvyku soprán a alt zpívali kluci, tenor a bas ti větší po mutaci spolu s vedoucími. Sbor řídil Václav Zuchnický, který i s Jaroslavem Lankem navštěvovali konzervatoř. Zpívalo se o všech velkých svátcích, zejména salesiánských, které spolu s oratoriány prožívali všichni návštěvníci kostela. Například vrcholem měsíce května byl pro všechny 24. květen – svátek Panny Marie Pomocnice křesťanů. Samozřejmě každé Vánoce byla nacvičena vánoční mše, vždy s doprovodem orchestru a varhan. Sbor mohl konkurovat kterémukoliv ostravskému chrámovému sboru. Tato činnost v Don Bosku byla ukončena až zatčením ostravské skupiny salesiánů v čele s Vojtěchem Frélichem, Václavem Zuchnickým a Jardou Lankem v roce 1957. Její členové byli v červnu 1957 odsouzeni k různým trestům od 8 měsíců až do 4,5 roku. Dílo neskončilo. Skupina větších kluků pod vedením Jindřicha Hoňka st. přešla jako pěvecký sbor do kaple Těšitelek Božského Srdce v Ostravě-Fifejdách. Později se někteří oženili a přestěhovali do Havířova, mezi nimi také Jindřich Honěk st., Gerard Jargus, František Bořil a další. Tam pracovali s ministranty a Jindřich vytvořil mužský pěvecký sbor a pod jeho rouškou pokračovala salesiánská činnost. Bylo jistě mimořádné, když kolem 30 mužů složilo veřejně v kostele zasvěcení Panně Marii (a dosud je každý rok obnovuje). Později v letech Pražského jara se mnozí jeho členové významně podíleli na rozšíření kostela svaté Anny a po roce 1990 zejména na vybudování současného velkého salesiánského díla v Havířově se dvěma středisky mládeže. Jako součást střediska na Šumbarku byl vybudován i první kostel svatého Jana Boska u nás.

Ostrava

V Ostravě dílo pokračovalo pod vedením Václava Zuchnického od první poloviny šedesátých let. Kromě každodenní práce s mládeží byly postupně vytvořeny padesátičlenný smíšený sbor, třicetičlenný mužský sbor, dva dětské sbory a v roce 1968 i skupina křesťanského folku, jak se pro ni běžně používá název „rytmika“. Tu vedla hudebně velmi dobře vzdělaná Liduška Zamazalová, dnes již babička Koláčková, která měla sice jako hlavní nástroj akordeon, ale hrála dobře na varhany, zobcovou flétnu, kytaru a další nástroje, zpívala i ve smíšeném sboru. V případě potřeby za nepřítomnosti stálého varhaníka doprovázela sbory, pokud nezpívaly bez doprovodu a zastupovala i dirigenta. Kolem oltáře bylo s knězem zase plno ministrantů. Pěvecké sbory Pravidelná činnost přímo v kostele svatého Josefa byla již zmíněna. Z mimořádných událostí, které se vymykaly z běžného liturgického roku, si pozornost zaslouží doprovod při primici Miloslava Franka, SDB v roce 1969. Sbory však byly zvány i do jiných farností a zpívali také při zájezdech na vybraných poutních místech. Zájezdy sloužily k utužování dobrého ducha. Často vzpomínám například na zájezd do Polska, při němž jsme navštívili Częstochowou, Osvětim, Krakov a Wieliczku. V Częstochowé jsme například zpívali ordinárium Josefa Olejníka, které polské řeholnice tak zaujalo, že si od nás vyžádaly noty, aby si samy nahradily český text polským. Často jsme zpívali v severomoravském pohraničí, například u již zmíněného P. Josefa Olejníka v Andělské Hoře, ale i řady dalších známých kněží. Podnikli jsme také zájezd do východních Čech, vyzkoušeli jsme si akustiku známého zámku Humprecht, navštívili jsme při tom Babiččino údolí a také zazpívali na poutním místě Malé Svatoňovice. Cestou na jižní Moravu do Ořechova u Polešovic, kde jsme zpívali v kapli bývalého salesiánského ústavu (duchovním správcem byl salesián Antonín Hrobař) jsme také zpívali v Kozlovicích při zádušní mši za P. Františka Krpce, SDB, bývalého ředitele pražského salesiánského ústavu v Kobylisích, který tragicky zahynul při automobilovém neštěstí v Itálii. Obřady vykonal biskup a pozdější kardinál Štěpán Trochta. V Ořechově se náš zpěv tak zalíbil, že nás pozvali ještě jednou na hody (v Čechách posvícení). V roce 1969, kdy se rozhodlo o stavbě kostelů v Ostravě-Porubě a Ostravě-Zábřehu, jsme dělali dobročinné koncerty. Vzpomínám si na úžasný okamžik v Ostravě-Třebovicích, když po ukončení Palestrinova smíšeného sboru „Hle , jak umírá spravedlivý“, začali lidé tleskat. Ale najednou se zarazili, protože si uvědomili, že jsou v kostele. V tu chvíli vystoupil místní farář Metoděj Hasilík, SDB a řekl. „Jen klidně tleskejte dál, v Itálii se tleská v kostele běžně.“ A potlesk pokračoval. Zpívali jsme také při dvou návštěvách biskupa Štěpána Trochty, poprvé v roce 1968 v Ostravě – Mariánských Horách, kde sloužil mši svatou pro účastníky sjezdu K 231, podruhé při návštěvě v roce 1969, když přivezl ostatky svatého Cyrila. Oslavu v Ostravě-Třebovicích tehdy otec biskup zahájil slovy: „Přivezl jsem vám svatého Cyrila, Metoděje již tu máte. (Již výše bylo uvedeno, že farářem v Ostravě-Třebovicích byl Metoděj Hasilík, SDB.) Pak šel celou Porubou průvod do amfiteátru, kde byla pontifikální mše svatá. Biskup Štěpán tenkrát přiletěl letadlem, v němž cestoval i Karel Gott a tehdy vznikla známá fotografie, na které je i Dominus František Míša a členové přípravného výboru pro stavbu kostela v Ostravě-Porubě.

Vzdělávací činnost

Mnozí z nás založili po roce 1960 rodiny. V roce 1961 jsme utvořili společenství, které dosud trvá a spojuje jej živý růženec. Vzdělávání nejdříve probíhalo v malých skupinkách, později probíhalo společně – v šedesátých letech přece jen nebezpečí ze strany Státní tajné bezpečnosti poněkud pominulo. Vzdělávání mělo duchovní část a po ní následovala katechetická a pedagogická část, často se mluvilo o manželském životě a výchově dětí apod. Zlomovým byl rok 1968 a zejména setkání 14. května na Velehradě, kde bylo založeno Dílo koncilní obnovy (DKO). Tam jsme také po dlouhé době viděli všechny naše biskupy a byli nadšeni i vystoupením laiků, jako byli např. dr. Jiří Němec nebo Priska Kopečná ze Slovenska. Moderátorem byl P. Vladimír Rudolf, později farář v Praze-Lhotce. Hned po příjezdu domů jsme pod vedením P. Františka Hasilíka (starší bratra již zmíněného P. Metoděje), založili přípravný výbor DKO v Ostravě. Otec František přednášel naše návrhy na děkanátní schůzi. Poměrně rychle se podařilo zavést v Don Bosku každotýdenní vzdělávání. Laici měli dvakrát v měsíci doplnění základního náboženského vzdělání, ostravští kněží přípravu na manželství a vzdělávání manželů a pro náročnější jsme na čtvrtou přednášku zvali významné teology a pedagogy z teologických fakult. Přednášky jsme doplnili vydáním zpravodaje DKO. Účastnilo se jich na 500 osob z širokého okolí. Na ostravské faře jsme vytiskli i stejný počet zpravodajů. Druhé číslo zpravodaje bylo sice připraveno, ale pražští demokrati zasáhli u centrální přípravné komise DKO a ta nám další vydávání zatrhla. Zájem o Dílo koncilní obnovy byl velký, v krátké době jsme měli v kartotéce 600 přihlášek. Později jsme první číslo zpravodaje DKO viděli i na výstavě „O ideologické diverzi“, kde si návštěvníci mohli přečíst i naše adresy. Stanovy Díla koncilní obnovy však ministerstvo vnitra neschválilo s odůvodněním, že program, který si DKO vzalo za cíl, lze realizovat v rámci běžných bohoslužeb. Po tomto prohlášení kněží svých aktivit zanechali, ale laici pokračovali v přednáškách, které se opakovaly v Ostravě-Třebovicích a později v kostele Božského Spasitele – nynější katedrále. Vzhledem k tomu, že jsme z Křesťanské akademie v Římě měli již základní dokumenty II. vatikánského koncilu, mohli jsme se seznámit s účastníky, jejichž počet stále byl kolem 500. Lze říci, že Don Bosco bylo v té době vzdělávacím centrem celé Ostravy a okolí. Kromě toho se uskutečnily v Don Bosku další přednášky ekumenického charakteru, k dispozici byl vždy ThDr. Antonín Němeček, působící po patnáctileté dělnické „praxi“ v Tatře Kopřivnice jako kaplan v Ostravě-Vítkovicích a později také na Teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. K němu byl přizván nějaký duchovní z jiné církve. Vzpomínám si, jak evangelický duchovní bratr Heryán se slzami v očích vyprávěl, že jako kluk docházel do Don Boska do oratoře. Tehdy bylo ještě nepředstavitelné, že by tam evangelický duchovní mohl někdy veřejně vystoupit. Zajímavý byl dialog „O pravdě“ mezi dr. Josefem Novosadem SDB a známým marxistou dr. Krejčím, který později musel opustit republiku. Po uzavření kostela se systematické vzdělávání přeneslo opět do společenství. Nejprve jsme je dělali sami, později docházeli ostravští kněží, mezi nimi např. dnešní pedagog TF UP Petr Chalupa, probošt na Břevnově Petr Prokop Siostrzonek a také dnešní biskup ostravsko-opavský František Václav Lobkowicz.

Další činnost

Kromě uvedeného vyjížděly skupinky na brigády při opravách kostelů a far, zejména v severomoravském pohraničí. Na oplátku nám pak kněží poskytli možnost konání duchovních cvičení pro muže i ženy. Kazatelem býval nejčastěji dnes již devadesátiletý Václav Filipec. Asi osmičlenná skupina se vydala dokonce do Bíliny, kdy byl administrátorem Eduard Hrbatý, SDB, a kaplanem Milan Frank, SDB. Našim úkolem bylo vyčistit interiéry některých kostelů od ptačího trusu a prachu a rozbitá okna nahradit folií. Nevím, kolik těch kostelů bylo, domnívám se, že čtyři, ale později jsem se dověděl, že to probudilo mnohé přistěhovalce ze Slovenska, a v jednom z kostelů bylo již o ná sledujících vánocích asi 50 lidí. Také jsme ozdobili nedělní liturgii v Bílině zpěvem, na kytaru nás doprovázela Liduška Zamazalová-Koláčková. I v té době žili salesiánským duchem všichni návštěvníci kostela svatého Josefa. Účast na slavnostech Neposkvrněného Početí, Dona Boska a Panny Marie Pomocnice byla vždy mimořádná, včetně účastníků ze širokého okolí. Je dobré připomenout, že v tomto prostředí se pohybovali a aktivně působili budoucí salesiáni Antonín Koman, Jenda Žaluda či Pavel Kuchař. Z diecézních kněží je bývalým oratoriánem z těch dob Pavel Kupka, působící nyní v Ostravě-Pustkovci.

Miroslav Machálek

VÁCLAV ZUCHNICKÝ OSMDESÁTILETÝ

Muž, který byl vůdčí osobností salesiánského díla po internaci salesiánů do soustřeďovacích táborů v Želivě a Oseku u Duchcova, se 21. ledna t. r. dožil osmdesáti let. Při této příležitosti vyprávěl o svém životě.

Véno, na začátku školní docházky začínalo ve tvém rodišti v Ostravě salesiánské dílo. Jak a kdy ses s ním seznámil?

Za to vděčím našemu panu faráři v Ostravě-Přívoze Františku Srovnalíkovi. Ten mě a další nasměrovali do Don Boska. Prakticky od začátku školní docházky jsem se stal také oratoriánem a docházel jsem tam až do konce roku 1944. Začátkem roku 1945 jsme se s již zesnulým Jendou Homolou a pozdějším dlouhodobým ředitelem Velehradu v Římě Vojtou Hrubým rozhodli, že pojedeme za otcem Oldřichem Medem do Dvorku u Přibyslavi. Tam jsem byl dokonce války a pak jsem se vrátil domů. Ale již ve školním roce 1945/46 jsem odešel do Fryštáku, kde jsem studoval kvintu, která byla zároveň aspirantátem, přípravou na noviciát. Ten byl tehdy v Hodoňovicích poblíž Frýdku-Místku. Tam jsem byl ve školním roce 1946/47. Po jeho ukončení jsme odešli do Přestavlk. Původně tam byl klášter sester Voršilek, a protože se uvolnil, dostali jej salesiáni a umístili tam filozofický studentát, kde se dokončilo gymnazijní studium a studovala se filozofie. Na ty roky velmi rád vzpomínám, měli jsme tam výbornou partu a představené. Nakonec s otcem Aloisem Slovákem a Janem Jeřábkem jsme se stýkali i později v Ostravě a zejména otec Alois byl u nás jako doma. Tam mě také zastihl duben 1950, kdy řeholníky odvezli do soustřeďovacích táborů. Nevím, jak se to stalo, že nás tam salesiány studenty, na rozdíl od jiných ústavů, nechali a my později odjeli domů.

Jak ses dostal do Don Boska a z něho do vězení?

V Don Bosku pokračovala oratoř pod vedením starších oratoriánů Evžena Němce, Jardy Sýkory a dalších. StB zapomněla při internaci salesiánů i na ústav ve Vidnavě, kde byl ředitelem P. Oldřich Vinklárek, náš asistent a kapelník z Fryštáku. Jeli jsme tenkrát spolu k ostravskému faráři Mons. Nejedlému, který mě ustanovil kostelníkem ve svém filiálním kostel sv. Josefa Dělníka – v Don Bosku, takže jsem se tam dostal zcela úředně. Otec Oldřich mě pověřil vedením oratoře. Měl jsem samozřejmě řadu spolupracovníků, tím nejbližším byl Jarda Lank, pomáhal také Alois Jargus a starší oratoriáni a potom v Pitárném moji další spolužáci, jako např. Franta Chovanec, Bohuš Hankus, Tony Džbánek a jiní. Kromě činnosti oratoře se pomalu utvářel pěvecký sbor. Nezapomínali jsme ani na duchovní oblast. V tom nám pomáhal i P. Vojtěch Frélich, Václav Filipec, Josef Smékal a jiní, kteří občas do Ostravy dojížděli. Prázdniny jsme trávili v Pitárném. Ze začátku jsem také pracoval na šachtě. Pak jsem začal navštěvovat Hudební školu ve Vítkovicích, později konzervatoř a studoval jsem hru na klarinet. Vše ale ukončila StB, která mě spolu s jinými v únoru 1957 v Don Bosku zatkla a po návštěvě doma odvezla na krajzák (Věznice při krajském soudu, pozn. redakce). V červnu jsem byl spolu s dalšími odsouzen, já na 2,5 roku. Po soudu nás dali všechny do jedné místnosti, mohli jsme se u otce Vojtěcha vyzpovídat. Po měsíci nás odvezli do vězení poblíž Bánské Bystrice, kde jsme po dokončení cementárny dojížděli na stavbu skladiště. Pak jsem byl tři měsíce v Ilavě. Vězení jsem dokončil v Košicích.

A co po návratu z vězení?

Domů jsem přijel na svátek Nanebevzetí Panny Marie v roce 1959 kolem 16. hod. Šel jsem do Don Boska na mši svatou. Tam jsem se setkal s mnoha známými a potkal jsem se tam i se svou budoucí manželkou. Působit jsem tam nemohl. Na podzim 1961 jsem se oženil. První dítě se narodilo mrtvé, ale pak jsme měli ještě dva chlapce a holčičku, u které nyní většinou bydlím. Radost mi dělají i vnoučata. Nastoupil jsem do práce nejdříve do autodílen, tam byl i Milan Frank, a později ke Geologickému průzkumu. Dodělal jsem si elektroprůmyslovku a stal jsem se energetikem podniku. Později jsem si ještě dodělal zkoušky na revizního technika, jezdil jsem dělat revize elektrického zařízení po celé republice, kde jsme měli závody. To jsem dělal až do důchodu v roce 1990.

V první polovině 60. let jsem opět začal pracovat v Don Bosku. Kromě práce s mládeží šlo o pěvecké sbory a později o vzdělávání pro Ostravu a okolí. Pokud mi síly stačily, vedl jsem pěvecký sbor i po roce 1989. Moje rodina se aktivně zapojila do obnovy Don Boska po listopadu 1989 a v roce 1990 manželka vařila pro brigádníky a já jsem také s kluky podle svých sil pomáhal.

Miroslav Machálek

 

Svědectví P. Jaroslava Lanka SDB

o salesiánské činnosti v padesátých letech v Ostravě

Ostrava měla velkou salesiánskou tradici. V Přestavlkách byla řada kleriků, kteří prošli ostravskou oratoří. Z Ostravy byli: Bohuš Hankus, Otta Hrubý, Josef Honka, Satinský, Frank Zuchnický, Homola. Nebylo divu, že jeden z nich, Zuchnický se rovnou z Přestavlk do Ostravy vrátil s úmyslem budovat na troskách zničeného díla novou oratoř. Jaroslav Lank sem do Ostravy přišel po skončení vojenské služby v roce 1952. Píše: "Žasl jsem a bylo nad čím. Jelo se jakoby se nechumelilo. Do kostela sv. Josefa chodilo denně asi 15 kluků a jejich počet narůstal. Byli rozděleni do tří skupin, podle věku a tvořili novou oratoř. My dva jsme přes den chodili do hudební školy, já později na konservatoř. Odpoledne to začalo. Levá strana kostela, oddělená od presbytáře sloužila k zábavě. Denně a stále. Na to si i babičky zvykly a líbilo se jim to. Sakristie na opačné straně sloužila ke katechismu, duchovním kroužkům, bylo to místo pro duchovní práci. Deset minut před mší svatou se všechno sklidilo. Chodil sem náš velký přítel P. Leopold Šrámek nebo P. Bárta. Kluci pozdravili. Véna býval v sakristii, dělal kostelníka. Já byl mezi kluky v kostele. Po pobožnosti menší odešli domů, starší zůstali. Zpívalo se, debatovalo, radilo se. V neděli fungovalo všechno mimo oběd po celý den. Odpoledne byl program, večer požehnání. Bylo divadlo vycházky, katechismus, blízko "Boska" bylo hřiště, kde se hrál i fotbal. Tak to šlo po celý rok. Výjimkou byly prázdniny. Snad se nerouhám, když řeknu, že jsme v té době byli snad v celém státě jediní, kdo jsme pořádali o prázdninách až šestitýdenní osady ve vsi Pitárné u Třemošné ve Slezsku. Nechtěl jsem Zuchnickému věřit, když mě lákal do Ostravy a vyprávěl mi to. Bylo to pohraničí země nikoho, prázdné chalupy, starosta Slovák – katolík, lesník, náš člověk. Byl z toho strach. Doba byla zlá, slídívá, všude samý špicl. První rok, co jsem tam byl, nás bylo málo. Pracovali jsme v lese, dělali prořezávky a podobně. Dělali se výlety na kolech i pěšky po Jeseníkách. Pak nás bylo víc a víc. To už jsme nebyli jen dva, měli jsme celý kompars, tým. Přijížděli sem pravidelně klerici z Brna Palásek, Lehečka. Také Jiří Chovanec. Později jsme se přestěhovali do větší chalupy se dvěma stodolami – vše upravené, venku lavičky k posezení, houpačka na stromě. Mnoho spolubratří prošlo osadou. Popularitu měl pan profesor Hankus s hůlčičkou na vyplácení hříšníků (ta radost ukrást mu ji). Frank, Poláček a Kotulan se sem chodili rekreovat. Přitom jsme šprtali filosofii, vedli debaty. Pořádek jako v ústavě. Po měsíci šli menší domů. Zůstali starší a byly duchovní cvičení. Pravidelně je přicházel kázat P. Smékal. Co on pro nás udělal, by si vyžadovalo samostatnou kapitolu. Tak jsme to táhli až do roku 1955. Rok před tím přivezli z Brna Lehečka a Palásek 15 kluků, také "oratoriánů" a bylo tam kluků asi 50. V roce 1956 už to nešlo, to už po nás šli a začínaly výslechy. Ale žilo se. Jelo se po částech do Beskyd, nebo se dělaly výlety. To ovšem není všechno. Musím psát o ostravských dobrodincích o všech těch, ať se jmenovali Kenkušové, Ryckové, Váchové, Kupkové, Mokrošové nebo jinak. Na tyto osady jezdil s námi pravidelně pan Kentuš, hubený, vyzáblý, zlatá duše. Bral riziko pobytu na sebe. Vařila nám tetička Mokrošová (tetička Milana Franka), paní Vrbová z Pardubic. Ti ostatní nám během roku pomáhali finančně, ženy praly prádlo do kostela, pekly koláče k hostině po prvním sv. přijímání. Pomohli nám sehnat peníze na dostavění varhan a hlavně skýtali nám pomoc ve svých rodinách, zvali nás, zahrnovali nás láskou a pozorností, radostí i pláčem nad námi, že máme s kluky tolik trápení. Ti nejstarší přes neúspěchy vedli přes rok i o prázdninách skupinky chlapců, učili je katechismu. K dobrému nás vedl laskavý spolubratr P. Vojtěch Frélich, který v těch letech v Ostravě havířoval. Velkou pomocí, ba darem z nebe, nám byl svatý kněz P. Šrámek, který nás vedl, usměrňoval, zpovídal – opravdový spolupracovník.

Byl jsem tam a nikdy nebudu litovat. Zprvu jsem byl nesvůj, nejistý a zamlklý, nerozuměl jsem klukům ani lidem. Ale když jsem je poznal, pochopil jsem jejich dobrotu a zlatá srdce. A jací byli otcové a mámy, takoví byli později chlapci i děvčata. To byla oratoř, vedená zpovzdálí knězem a zblízka námi. Bylo v ní všechno, co dílo Dona Boska v sobě nese. Skoro sedm let práce, která se neminula účinkem. Bylo nám jen líto, že toto dílo nemohli vidět a osobně prožít ti, kteří by to měli dirigovat. Byli v isolaci.

To je jen pár vzpomínek, skutečnost byla daleko bohatší". Tak to tedy prožil a sepsal Jára Lank.

Honka a Frank bydleli v Ostravě a tak se pozornost bezpečnosti obrátila na Ostravu. Byli zatčeni: P. Vojtěch Frelich, Bohuslav Hankus, Václav Zuchnický, Jaroslav Lank, Jan Rychlý, Jaroslav Poláček, Václav Kelnar a Petr Baran . Obvinění byla stejná jako u předcházejících skupin, vyšetřování bylo synchronizované navzájem se doplňovalo. Těm co se angažovali kolem "Boska" samozřejmě připočetli i tuto "rozvratnou činnost. Soud se konal později, protože doufali, že se zmocní P. Filipce, jehož úkryt už byl prozrazen.

Léta padesátá (P. Miloslav Frank SDB)

Když byli salesiáni 14. dubna 1950 odvezení do Oseku a Želiva,

ujali se menších chlapců z oratoře starší oratoriáni. V kostele, naproti sákristie, jím uvolnili místnost pro oratoř. Pravidelně tam chodilo 20-30 chlapců denně. Hlavním organisátorem byl Evžen Němec a Jarek Sýkora, kteří chodili do oratoře asi od desítí let. Chlapci si hráli, ministrovali a zpívali v kostele při boholužbách, chodili společně na výlety, hráli kopanou na blízkém hříští. To vše organisoval Evžen a Jarek až do příchodu klerika Václava Zuchnického, který se vrátil z Přestavlk k rodičům do Ostravy. Ten se stal placeným kostelníkem v kostele sv. Josefa v Don Bosku a začal se starat o kostel i oratoř. Založil pěvecký sbor dospělých oratoriánů a děvčat, které chodily do kostela. To byl základ mnoha výborných rodin založených později. Sbor se scházel a zpíval přes 40 let.

 Ostravská oratoř měla přes prázdniny 1951 první salesiánské chaloupky ve vesnici Pitárné, za Krnovem, které se asi tři krát opakovaly. Když se vrátil z vojenské presenční služby klerik Jarda Lank, byla chaloupka v Beskydech na lesnické chalupě „Samorostly“. V roce 1955 se začala o to zajímat STB. Chlapci byli vyslýchání a chaloupky i oratoř skončily.

 

PODĚKOVÁNÍ P. MILOSLAVA FRANKA PŘI ROZLOUČENÍ S VZ

Milý Václave!

Nemohu se zúčastnit posledního rozloučení s Tebou, protože jsem v nemocnici. Chtěl bych Ti ale poděkovat za mnoho věcí, které jsi v životě vykonal pro širokou salesiánskou rodinu v Ostravě a tento kostel:

Za odvahu, že ses nebál v roce 1950 založit a vést oratoř a ministranty v tomto kostele, přesto, že vás hlídala Státní Bezpečnost.

Že jsi zorganizoval v té době denní mši sv. v tomto kostele, při které bylo vždy dostatek ministrantů.

Že ses nebál za totality – o prázdninách v roce 1950–1953 – tři léta po sobě, tajně křesťansky formovat chlapce, na chaloupce v Pitárne za Krnovem a že z těchto chlapců vyrostl zakladatel Střediska mládeže a kostela v Havířově, dnes již zemřelý Jindra Honěk starší.

Za rozšíření tehdejších varhan v tomto kostele.

Děkuji Ti:

za odvahu a práci se založením Smíšeného pěveckého sboru v tomto kostele, za rodinného křesťanského ducha ve sboru a vzájemný dobrý příklad,

že v tomto sboru byly založeny křesťanské rodiny, které dobře vychovaly své děti a daly i Církvi kněze.

Že jsi za svou činnost trpěl při výsleších na STB a ve vězení.

Že jsi pomáhal, po pádu totality, při znovu otevření kostela, při přestavbě vojenské tělocvičny znovu na kostel.

Ať Ti dobrý Bůh toto vše odplatí nebeskou odměnou.

P. Milan Frank, salesián

Prosba o podporu

Vážení přátelé,
děkujeme za Vaši podporu  salesiánského díla v Ostravě modlitbou, osobním zapojením a věnovaným časem pro děti a mladé lidi i za Vaši finanční pomoc. 

Pro zaslání peněžního daru prosím využijte tyto informace.

ZA KAŽDÝ DAR DĚKUJEME.


Více informací