Historie z brožurky z roku 1997

Obsah

ÚVOD

I. PŘÍCHOD SALESIÁNŮ DO ČESKOSLOVENSKA, VYBUDOVÁNÍ ORATOŘE A STAVBA CHRÁMU V OSTRAVĚ (1927–1937)

II . LÉTA VÁLEČNÁ A POVÁLEČNÁ, NÁSTUP NOVÉ TOTALITY (1938–1950)

III. UDRŽOVÁNÍ SALESIÁNSKÉHO DUCHA V OBDOBÍ ÚTLAKU, PŘÍPRAVA NA DALŠÍ PŮSOBENÍ (1950-1989)

IV. OBNOVENÍ CHRÁMU A ÚSTAVU V OSTRAVĚ (1990 – SOUČASNOST)

SLOVO NA ZÁVĚR

Prameny

 


 

ÚVOD

Těsně před svátkem Neposkvrněného Početí Panny Marie vrcholí v salesiánském ústavu v Ostravě v sobotu 6.prosince1997 oslavy 70. výročí uvedení salesiánského díla do naší vlasti. Připomínáme si současně 60. výročí postavení kostela sv. Josefa (Don Bosko) v Ostravě v roce 1937. V této době se již plně rozvíjela vlastní činnost salesiánů mezi ostravskou mládeží. Vydáváme proto tuto malou publikaci, jejímž úkolem je stručné zachycení dějin salesiánského díla v Ostravě a v nejbližším okolí. Prosíme, abyste ji přijali s porozuměním a lépe se tak seznámili s prací a snahou salesiánů o výchovu mládeže – budoucnosti našeho národa.

Salesiáni Dona Boska V Ostravě

I. Příchod salesiánů do Československa, vybudování oratoře a stavba chrámu v Ostravě (1927–1937)

Zakladatel salesiánské kongregace – význačný katolický kněz a pedagog světec Jan Bosco – žil v minulém století ( 1815-1888) a působil především mezi opuštěnou dělnickou mládeží v italském Turínu. O jeho činnosti jsme se u nás dovídali ještě za jeho života (např. prostřednictvím dcery Františka Palackého paní Marie Riegrové), ale teprve ve dvacátých letech našeho století došlo k vyslání prvních salesiánských noviců do italské Perosy.

Velkým propagátorem salesiánského díla byl u nás Msgre. ThDr. Augustin Štancl, který v roce 1926 připravil pro budoucí české salesiány dům (právě uvolněnou klášterní budovu) ve Fryštáku. Během září 1927 byl tento dům zaplněn prvními salesiány a jejich chovanci. Jejich prefektem a později ředitelem fryštáckého salesiánského ústavu byl jmenován Don Ignác Stuchlý (1869-1953), rodák z česko-polského pohraničí, od roku 1935 první představený - inspektor – českých salesiánů. Titulem Don byli podle italského vzoru oslovováni někteří salesiánští kněží. Don Stuchlý je právem považován za hlavního zakladatele salesiánského díla u nás. Zemřel v roce 1953 v pověsti svátosti. V současné době probíhá diecézní řízení o jeho životě a ctnostech, aby mohl být prohlášen za blahoslaveného.

Dalším představeným salesiánů u nás se stal P. Antonín Dvořák ( v letech 1948-1969), kterého však po dobu jeho třináctiletého vězení zastupoval P. Karel Tinka. Třetím inspektorem byl zvolen P. Ladislav Vik (1981-1993). V následujícím období došlo ke změně názvu inspektorie na provincii. Současným provinciálem je od roku 1993 P. Benno Beneš.

Hlavním posláním salesiánů je výchova mládeže, především ze sociálněči morálně narušeného prostředí. Pro své mladé svěřence zakládají salesiáni na celém světě oratoře, kde se o ně starají nejen po stránce duchovní, ale často i po stránce hmotné, aby je co nejlépe připravili pro budoucí život poctivých občanů státu a řádných křesťanů.

A tak zatímco ve Fryštáku pokračovalo vyučování salesiánského dorostu, konala se v Ostravě v neděli 14.května 1933 na Svátek matek schůze salesiánského díla v Katolickém domě Blaník a mohlo se po předchozích úvahách konečně potvrdit, že se v Ostravě bude stavět salesiánský ústav. Závažným důvodem pro vybudování druhého salesiánského ústavu a první každodenní salesiánské oratoře právě v Ostravě byla zdejší dělnická mládež. (Nedělní oratoř už byla ve Fryštáku.)

V krátkém čase dalo vedení ostravských dolů souhlas k postavení ústavu mezi doly Hlubina a Šalamoun. Byl ustanoven zvláštní Spolek salesiánských pracovníků v ČSR a založeno konto. Konaly se sbírky na krytí stavby, která byla zadána stavební firmě Nekvasil v Moravské Ostravě. Dne 17.června 1934 byl posvěcen základní kámen. V této době byly již postaveny zdi budovy. Slavnosti, na kterou přijel i pan arcibiskup Přečan, se zúčastnilo asi 20 000 lidí. Hrála při ní kapela chlapců z Fryštáku i hornická kapela z Ostravy a večer se v Blaníku konala akademie. Byly odeslány telegramy Svatému otci a prezidentu Masarykovi. Od obou přišla děkovná odpověď.

Stavba ústavu rychle pokračovala, takže již 7.listopadu 1934 byla zkolaudována a dne 8.prosince téhož roku mohla být budova po domácí slavnosti uvedena do provozu. Prvním ředitelem ústavu byl jmenován Don Ignác Stuchlý a prefektem Don Štěpán Trochta. Ten však při zahájení nebyl, poněvadž se toho dne zúčastnil svěcení základního kamene salesiánského kostela sv. Terezičky v Praze - Kobylisích.

Do nového ostravského ústavu přišla ihned řada salesiánských kleriků z Fryštáku a rozjela se oratoř, kterou navštěvovalo denně asi 300 ostravských synků. Salesiáni se starali pečlivě o jejich výchovu a drželi se daleko od politiky, což bylo se sympatiemi přijato i od proticírkevně naladěné části místního obyvatelstva.

V roce 1935 vznikla v Československu samostatná inspektorie a prvním inspektorem byl jmenován Don Stuchlý. Dekret mu byl předán v Ostravě 24.září 1935. Na uprázdněné místo ředitele byl z Fryštáku povolán Don Josef Lepařík.

Oratoř se dále rozrůstala a ústavní kaple mládeži a dospělým už nestačila. Bylo třeba vystavět při ústavu i nový kostel. V Ostravě však existovala již od 8. prosince 1911 Jednota sv. Josefa, založena panem radou Burešem s cílem postavit v blízkosti dolu Hlubina kostel. Předsedou Jednoty byl zvolen P. Dr. Antonín C. Stojan. První světová válka tento záměr oddálila, ale ve dvacátých letech byly přípravné práce obnoveny a již v roce 1921 Jednota zamýšlela svěřit stavbu salesiánům. V roce 1924 se pro tuto variantu rozhodla definitivně. Ostrava navštívil tehdejší salesiánský představený z Polska Don Petr Tinore, který přislíbil brzký příchod salesiánů do Československa. Jednání o stavbě kostela se protáhlo do roku 1933, kdy architekt Mademayer předložil návrh na stavbu. Na valné hromadě v roce 1934 byla Jednota rozpuštěna a vše bylo předáno salesiánům.

Základy se začaly kopat 31.prosince 1935, 6.června 1936 posvětil pan arcibiskup Prečan základní kámen, v létě byla postavena pracovníky Vítkovických železáren se zřetelem na poddolované území unikátní ocelová konstrukce a v tomtéž roce byly dokončeny zednické práce. V dalším roce (1937) byl vybudován interiér a 24. listopadu 1937 byla stavba zkolaudována. Stejně jako ústav byl i kostel sv. Josefa postaven stavební firmou Nekvasil. Stavba byla provedena za necelé dva roky. Úpravou interiéru byl pověřen akademický malíř prof. Jan Obšil.

Chrám je trojlodní, má délku 42 metry, šířku 27 metrů a výšku 14 metrů. Věž je vysoká 28 metrů. Na jejím vrcholu je umístěn 6 metrů vysoký kříž. Benedikce kostela sv. Josefa byla provedena Donem Stuchlým na svátek Neposkvrněného Početí Panny Marie 8.prosince 1937, přesně 3 roky po otevření ostravského ústavu. Mše svaté zde byly slouženy až do roku 1973, kdy byl kostel násilně uzavřen. Kostel byl znovu otevřen až 8.prosince 1990.

II . Léta válečná a poválečná, nástup nové totality (1938–1950)

Těsně před koncem 1. světové války uchvátil moc v bývalém Rusku snad nejstrašnější totalitní režim v posledních dvou tisíciletích, který má na svědomí desítky miliónů lidských životů a nedozírné škody v duchovní oblasti. Jeho nástupu u nás jsme se dočkali v roce 1948, ale ještě předtím jsme během 2.světové války poznali podobně hrozný fašistický systém.

Po přepadení Československa Hitlerem 15.3.1939 vznikl u nás Protektorát Čechy a Morava. Čtyři dny poté se v kostele sv. Josefa světily čtyři nové zvony (Sv. Josef –809kg, Pomocnice křesťanů – 400kg, Sv. Jan Bosko – 240kg a Sv.Václav – 163kg). Na závěr slavnosti byl zazpíván svatováclavský chorál a ještě dlouho pak vyzváněl jako jediný nejmenší zvon Václav , vyzívající světce, aby nám nedal zahynout.

V novém školním roce 1939-1940 přijeli do Ostravy salesiánští novici ze Slovenska; ostravský dům byl plný. Novicmistrem se stal P. Antonín Dvořák.

V republice se usilovně budovala další salesiánská centra, a tak v roce 1940 k Fryštáku a Ostravě přibyla i Praha, Brno a Pardubice. V Ostravě se připravily a v dubnu 1940 i proběhly velké katechismové závody mezi salesiánskými domy za překvapivě hojné účasti kněží i laiků.Soutěžilo asi 100 závodníků. Finále závodů se konalo 12. května.V kategorii velkých získala Ostrava 1., 2. a 4. cenu. Salesiáni chtěli touto akcí posílit národ prohloubením víry v Boha a důvěry v Jeho pomoc.

Ostravský ústav byl v této době ještě více zaplněn salesiánskými novici i bohoslovci. Válka a teror v Evropě hrozivě pokračovaly. V únoru 1942 to pocítili i ostravští salesiáni. Němci se rozhodli zřídit v ústavu nemocnici a nařídili vystěhování osazenstva. Podařilo se zachránit jen několik místností pro potřeby kostela, o který neměli Němci zájem. Zůstal rovněž divadelní sál se šatnou, kam se vtěsnala jen část salesiánů a kde pokračovala i činnost oratoře. Ostatní spolubratři se odstěhovali do Fryštáku.

Přišly však ještě horší dny. Německá armáda utrpěla několik válečných neúspěchů a v květnu 1942 byl v Praze spáchán atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Již druhý den po atentátu byl zatčen ředitel pražského domu Don Štěpán Trochta. V Ostravě byla německými vojáky přepadena salesiánská komunita, ale ani po ostré prohlídce nenašli naštěstí noc „závadného“.

Před zahájením nového školního roku 1943-1944 rozhodly německé úřady, že zaberou Fryšták pro mládež z vybombardovaných německých měst. Nastalo nové stěhování. Bohoslovci šli do Brna, novici do Ořechova, gymnazisté do Dvorku na Českomoravské vysočině. V té době také hodoňovický starosta pan Pavlas nabídl salesiánům vlastní pozemek, na němž by se mohlo postavit provizorní ubytovací zařízení. Když se blížil konec války, byla již stavba vybudovaná, takže v roce 1945 bylo rozhodnuto, že Hodoňovice se stanou sídlem noviciátu. Ředitelem se stal dosavadní novicmistr P. Dvořák.

Přes všechny zábory salesiánských domů a jiné těžkosti během válečných let zůstalo české salesiánské dílo více méně zachováno, jen v posledních třech letech se počet salesiánů nepatrně zmenšil. Konkrétně: v roce 1942 jich bylo v salesiánských ústavech 155 a v roce 1945 o 2 méně- 153.

Z koncentračního tábora se šťastně vrátil i Don Štěpán Trochta. Utrpení jeho i ostatních salesiánů se stalo zakladatelem nového rozkvětu díla Bona Boska u nás. Čeští salesiáni se vrhli znovu svobodně do práce. Rychle vznikala nová centra: Mníšek pod Brdy, Ořechov, Osek u Duchcova, později Přestavlky.

Ostrava se stala domovem pro učně a studenty, ředitelem byl jmenován p. Václav Mrtvý, protože P. Josef Lepařík byl poslán do Čech. Pro učně byly zařízeny pěkné dílny, kde bylo možno se vyučit různým řemeslům. Začátkem školního roku 1947-1948 vznikla i dechová kapela. Ta hrála 16. listopadu 1947 spolu s ostatními salesiánskými kapelami v katedrále sv. Víta v Praze při biskupském svěcení Dona Trochty. Nový biskup nastoupil do litoměřické diecéze.

V následujícím roce 1948, kdy se salesiánské dílo rozvíjelo již ve 12 domech (6 v Čechách a 6 na Moravě), patřilo k salesiánům u nás už 261 členů – kněží, kleriků i laiků. Salesiánské dílo bylo také podporováno četnými spolupracovníky a dobrodinci.

Nový ateistický režim se brzy začal vypořádat především s katolickou církví, která pro komunisty představovala největší ideologického protivníka a nepřítele.

Připravovala se také likvidace všech mužských řádů, které ještě na začátku roku 1950 u nás vlastnily 429 domů a klášterů. Církevní šestka (ministři Čepička, Kopecký, Fierlinger, Široký, Clementis a Nejedlý) schválila v lednu 1950 návrh na soustředění řeholníků v koncentračních klášterech a v tisku se začalo štvát proti řádům. Dne 31. března 1950 proběhl první monstrproces proti zástupcům pěti velkých řádů. V dubnu dal Rudolf Slánský pokyn k provedení rozhodujícího úderu nazvaného „Akce K“ (kláštery). V noci z 13. na 14. dubna bylo svezeno do koncentračních klášterů 2192 řeholníků všech řádů. Pět salesiánů bylo uvězněno již předtím. V osudné noci byli představení všech českých řádů (včetně ředitelů salesiánských domů) převezeni do kláštera v Želivě. Ostatní salesiáni byli internováni v Oseku.

Církev měla být umlčena.

III. Udržování salesiánského ducha v období útlaku, příprava na další působení (1950-1989)

Jak žili salesiáni po rozpuštění v roce 1950?

Již v Oseku se mohli v době internace shromažďovat k modlitbě v domácí kapli oseckého kláštera. Pro mladší zde pokračovala účinná formace v salesiánském duchu a teologické studium.

V další fázi chtěli komunisté zlomit odpor řeholníků a přistoupili k různým přesunům a trhání nového společenství. Začali odvážet některé kněze a zvláště kleriky a novice do jiných sběrných táborů a pracovišť (Hájek,stavba přehrady na Klíčavě). Po těchto přesunech se těžištěm řeholního života stal Želiv. Někteří z mladých řeholníků byli propuštěni do civilu, starší nuceně zařazeni do vojenských útvarů. Přestože byli všichni pod bedlivým policejním dohledem, k rozpadu salesiánské kongregace nikdy nedošlo.

Tvořili se malé komunity. Kněží, kteří řízením prozřetelnosti unikli další internaci nebo nebyli zavřeni, pracovali dále mezi mládeží. V roce 1951 požádal P. Václav Filipec v Liptále na severní Moravě v ústavu pro mentálně postižené děti, kde byli ponechány sestry dominikánky, i duchovní cvičení. Exercicie pro mladé salesiány pořádali na různých místech i další kněží. Salesiáni v civilu se soustřeďovali v Praze, v Brně a v Ostravě, také v Olomouci, v Lipníku, v Opavě, a v Místku.

Pod tlakem totalitních praktik docházelo mnohdy i k útlumu činnosti, ale v Ostravě „se jelo, jako by se nechumelilo“, jak vzpomíná, P. Jaroslav Lank. Kostel sv. Josefa zůstal v provozu, ale ústav byl zabrán a pro oratoř zůstala jen místnost naproti sákristii. Jako hřiště se používalo místo u jízdárny OKD. Nejvěrnější z oratorianů se pod vedením Evžena Němce a Jaroslava Sýkory dále scházeli.

Po příchodu z Přestavlk se vedení oratoře ujal Václav Zuchnický. Měl hodně pomocníků, ale nejvýrazněji se o duchovní náplň zasloužili Alois Jargus a Jaroslav Lank. Všichni se starali nejen o zábavu kluků, ale i o náboženskou výchovu, ministrování, liturgii, zpěv, divadlo a společné výlety do okolí Ostravy. V letech 1950 až 1958 to byla vlastně jediná salesiánská oratoř v republice. Pomáhali salesiánští kněží P. Filipec, P. Smékal, P. Frélich, občas přijížděli z PTP i P. Bialek, P. Fabík a jiní salesiáni, kteří dříve působili v Ostravě. Potřebnou podporu měl Václav Zuchnický i od ostravských kaplanů P. Leopolda Šránkä a P. Ladislava Filgase. O prázdninách se dokonce pořádaly několikadenní pobyty ve vsi Pitárné u Třemešné ve Slezsku. O zdárný průběh prázdninové osady se staral také František Chovanec, pomáhal Bohuslav Hankus, Antonín Džbánek a mnoho dalších.

Po roce 1955 se jezdilo o prázdninách více do Beskyd, kde zase další í lidé obětaví zajišťovali chlapcům delší pobyty. (Např. Jan Šmýra a jiní.)

Tuto záslužnou a důležitou angažovanost však zaplatili Václav Zuchnický i Jaroslav Lang soudem a vězením. A nejen oni.

V průběhu druhé poloviny padesátých let došlo k dalšímu zatýkání salesiánských kněží a kleriku: Josef Honka. Miroslav Frank, P.Vojtěch Frélich, Bohuslav Hankus, Jan Rychlý, Jaroslav Poláček, Václav Kelnar, Petr Baran a P. Václav Filipec. Zatýkání a věznění salesiánů probíhalo i na jiných místech naší Vlasti. Celkem bylo v období od roku 1948 do roku 1989 odsouzeno a uvězněno 47 spolubratří. Dostali u soudu celkem 244 let a ve vězení strávili 170let. Většina byla propuštěna v roce 1960, mezi nimi byl i P. Václav Filipec a otec biskup Štěpán Trochta.

Rychle se obnovili vzájemné kontakty a opět začala práce. Spolubratři se scházeli v soukromí, organizovalo se studium teologie, skládaly se zkoušky a probíhala nová tajná svěcení. Po roce 1968 se už mohli částečně navázat kontakty i se spolubratry ze zahraničí.

Práce v ostravské oratoři zanechala u chlapců trvalé výsledky, I po zatčení Václava Zuchnického a Jaroslava Lanka pokračovali ti starší v činnosti. Když byli vzkázáni z Dona Boska, našli útočiště v kapli u sester Těšitelek. Neodradili je ani výslechy SzB. Vůdčími osobnostmi byli Jindřich Honěk, Petr Stejskal, Mirek Rycek a jiní. Po návratu Václava Zuchnického z vězení se ale brzy vrátili do Don Boska. Kromě mužského, smíšeného a dětského sboru a později i rytmiky se vytvářela společenství mladých rodin a velké společenství dětí. Jezdilo se zpívat i do okolních farností. S nacvičováním pomáhala Václavu Zuchnickému také Ludmila Koláčková. Některé rodiny se přestěhovali do Havířova a vytvořili samostatné společenství i tam.

V minulé době (zvláště v padesátých letech) došlo i k několika odchodům ze salesiánských řad. Někteří se oženili, založili dobré křesťanské rodiny a zůstali věrnými salesiánskými spolupracovníky a dobrodinci.

Nebylo povoleno obnovit život v klášterních komunitách, ale salesiáni vstupovali hojně do duchovní správy, obzvláště na fary do severních Čech, kam se také do Litoměřic ještě v září 1968 slavně vrátil otec biskup Štěpán Trochta.

V Ostravě se hned po částečném uvolnění v roce 1968 bohatě rozvinula činnost laiků v duchu salesiánských tradic kolem kostela sv. Josefa (Don Bosko). Dne 14. května 1968 bylo založeno na Velehradě „Dílo koncilové obnovy“ a v jeho rámci se v kostele sv, Josefa konala pravidelná shromáždění a přednášky kněží i laiků pro mládež, vysokoškoláky a pro ty, kteří se připravovali na manželství.

Don Bosko se stal duchovním centrem Ostravy. Setkání s kněžími byla v průběhu normalizace ukončena, ale pokračovalo se dvakrát za měsíc v setkáních a přednáškových cyklech náboženského vzdělání s mládeží i ostatními věřícími prostřednictvím laiků (Vlasta Kurková, Marie Jíchová-Motanová, Zdeněk Glomb, Miroslav Machálek, manželé Žídkovi), kteří přednášeli pod věroučným dohledem salesiánských kněží (P. Metoděj Hasilík a později P. Josef Freml). Některé přednášky byly opakovány v Třebovicích na faře a v centru Ostravy v chrámě Božského Spasitele. Dvakrát do roka byla provedena pásma recitací, vyprávění a zpěvů ve spolupráci se sbory, kde neúnavně pracoval ve své činnosti Václav Zuchnický. Přednášky byly zastaveny až v roce 1973, kdy komunistický režim obratným manévrem uzavřel kostel sv. Josefa pod záminkou, že budovu potřebuje armáda, která dříve okupovala vedlejší ústav. Z kostela se stala tělocvična a později i vojenský archiv. Poslední mši svatou zde celebroval P. Hrdlička, nynější olomoucký pomocný biskup.

Společenství z Don Boska však pracovat nepřestala. Salesiánského ducha udržovali P. Josef Lepařík, P. Alois Slovák, P. Josef Freml. Dále se setkávali rodiny s dětmi a pořádaly se poutě a zájezdy. Část zpěváků se přesunula do Výškovic a do Zábřehu, později do Hrabůvky, a pod vedením Václava Zuchnického pokračovala v činnosti. Byla také možnost zúčastňovat se duchovních cvičení. Mladí lidé obětovali i své dovolené a brigády při opravě far a kostelů. Jezdili až do severních Čech na salesiánské fary (do Bíliny, Verneřic, Kravař, apod.)nebo na severní Moravu ( do Pustých Žibřichovic, Nových Losin, Moravské Huzové apod.).

Činnost salesiánských spolupracovníků se v této době přenesla i do Havířova, hlavně díky Jindřichu Hoňkovi, Gerhardovi Jargusovi a Františku Bořilovi.

Objevila se nová forma práce s mladými lidmi – „chaloupky“. Byly to týdenní nebo i delší pobyty skupin chlapců a později i děvčat pod vedením salesiánských kněží a jejich pomocníků – asistentů. Velkým organizátorem těchto akcí se stal P. Jaroslav Lank (přezdívaný „arcišéf“ a P. Karel Herbst (Kája). Na chaloupky se hodně jezdilo i na severní Moravu (Beskydy, Jeseníky). Díky obětavosti rodiny Fišerových se na Pstruží vybudovala chalupa zvaná Salaš, jezdilo se na chalupu do Malenovic, na Ostravici atd. Pro práci s dětmi na chaloupkách byli asistenti i asistentky pravidelně po celý rok připravováni salesiány i budoucími Dcerami Panny Marie. Z Ostravy a okolí to byly např. Vlasta Frkalová, Jitka Fišerová, Anna Hořínková. O děti se asistenti po náboženské stránce starali po celý rok, brali je na výlety a věnovali jim spoustu svého času.

Na začátku sedmdesátých let byl litoměřický biskup Štěpán Trochta k velké nelibosti komunistické stany oficiálně jmenován Kardinálem. Po této události byl na něho vyvíjen ještě větší nátlak. Ten se vystupňoval v dubnu 1974 natolik, že po šestihodinovém hrubém naléhání opilým krajským církevním tajemníkem Dlabalem zůstal zcela vyčerpán na druhého dne zemřel.

V sedmdesátých letech došlo k mnoha dalším význačným událostem. V červnu 1977 byl jmenován kardinálem pražský biskup František Tomášek. V říjnu 1978 se stal papežem prvním Slovan – polský kardinál Karol Wojtyla.

Díky obětavosti a odvaze několika mladých žen a rodin mohl na severní Moravu dojíždět P. ThDr. Josef Zvěřina, P.ThDr. Oto Mádr a další, kteří o víkendech přednášeli teologii někdy až osmdesáti mladým lidem. Takto byli připravováni na kněžství i P. Jan Hurník, P. Václav Hurník, P. Pavel Kuchař, P. Ing Jaroslav Němec a jiní. Nelze spočítat dny a hodiny , které P. Václav Filipec věnoval náboženskému vzdělání přímo v rodinách v Ostravě a nejširším okolí. Vedl k tomu i mladé salesiány.

Salesiánské hnutí se u nás stále vícerozvíelo i mezi laiky. Don Bosko od založení kongregace usiloval o organitaci externích členů – pomocníků a podporovatelů salesiánského díly. Prosadil nakonec Sdružení salesiánských pracovníků, mezi než patřila i řady dobrodinců. Ti byli u nás už i za první republiky, ale první spolupracovníci organizovaní podle nových stanov Sdružení se datují v ČSR až od roku 1976. Prvním sekretářem českého Sdružení se stal Marek Ovečka, nynější náměstek ministra Tomáše Kvapila.

Většina salesiánských pracovníků se formovala z manželských skupin, které se již dlouhá léta setkávali pod vedením salesiánů. Sdružení se u nás hojně rozšířilo v osmdesátých letech. Několik desítek jeho členů začalo pracovat i na Ostravsku.

Dnes čítá Sdružení salesiánských spolupracovníků v České republice bezmála půl tisíce osob. Jejich prvořadým úkolem je pomáhat salesiánům při výchově mládeže, oživovat společenství rodin, podílet se při organizování chaloupek, vzučovat náboženství, zapojovat se do práce ve farnostech i veřejném životě a tak všude všestranně apoštolovat. Jsou proto často nazýváni „salesiáni ve světě“.

Další významnou skupinou šiřitelů salesiánského díla jsou bývalí žáci salesiánských ústavů, kteří se snaží ve svém volném okolí pracovat v duchu Dona Boska. Organizačně tvoří jednu větev salesiánské rodiny – Sdružení žáků a žákyň Dona Boska. Mnozí z nich pracují i v Ostravě a v Havířově.

Celá sedmdesátá léta – přesněji od roku 1969 do roku 1981 – byl inspektorem P. František Míša, zvaný Dominus, salesián tělem i duší již od svých dvanácti let, kdy v roce 1925 odešel na formaci k italským spolubratřím. V době jeho inspektoriátu zahájila formaci také skupina děvčat, která se chtěla stát Dcerami Panny Marie Pomocnice, což je ženská větev salesiánské kongregace. Pro vedení jejich noviciátu byl vybrán pozdější inspektor P. Ladislav Vik („strýček Láďa“) a P. Miloslav Frank („strýček Milan“) – salesián z Ostravy. Mezi nejobětavější salesiány , kteří působili v dalším období mezi mládeží i dospělými na Ostravsku, patřili P. Jaroslav Filipec,  P. Jan a P. Václav Hurníkovi, P. Pavel Kuchař, P. Jaroslav Němec, P. Václav Altrichter, P. Stanislav Honka, P. Petr Baran, P. Petr Chalupa a jiní. Pomáhala jim celá řada laických spolupracovníků. Mnozí z nich zde působí i dnes.

V osmdesátých letech vedl české salesiány P. Ladislav Vik – muž plný víry a důvěry v účinnou přímluvu Panny Marie ve všech problémech. Salesiánům se poměrně dobře pracovalo, třebaže režim měl připravenou „akci útlum“, namířenou proti osobám v nelegální církvi (dle označení Statní bezpečnosti). Docházelo k pokusům zasáhnout proti skupinám či jednotlivcům, např. častými výslechy, ale nebyly už tak razantní jako např. v padesátých letech.

V červenci 1985 se při pouti na Velehradě konala velká manifestace víry za účasti statisíců věřících, kteří zde také protestovali proti falešné účasti komunistických vládních představitelů. V letech 1978 až 1986 působili na Velehradě salesiáni P. Jan Gacík a P. Jan Komárek, který tuto pouť moderoval.

Roku 1988 bylo vyhlášeno Desetiletí duchovní obnovy národy. Asi půl miliónů občanů podepsalo petici československých katolíků za změnu vztahů mezi církví a státem.

Významnou událostí roku 1988 bylo sté výročí smrti Dona Boska.

V dalším roce dochází k mnoha občanským shromážděním a demonstracím namířeným proti totalitnímu režimu. Vycházejí různé samizdaty, včetně salesiánského časopisu „Četní do krosny“.

V první polovině listopadu 1989 byla v Římě svatořečena naše Anežka Přemyslovna. Režim neočekávaně povolil účast asi desetitisícům českých poutníků. A konečně 17. listopadu na Mezinárodním den studentstva vycházejí do ulic studenti a více než čtyřicetileté komunistické panství se navenek hroutí.

V následujících letech se tedy učíme užívat svobodu a sklízíme její první (zatím mnohdy i trpké) plody …

IV. Obnovení chrámu a ústavu v Ostravě (1990 – současnost)

 Když u nás po politických změnách z konce roku 1989 skončil náboženský útlak, začali hned naplno pracovat i salesiáni. Jejich inspektor P. Ladislav Vik mohl po mnoha jednáních s úřady na poradě ředitelů v lednu 1990 oznámit, že kongregace existuje nyní již zcela legálně.

Ve filmu Pokání, který byl natočen ještě v bývalém Sovětském svazu, je v závěru vyslovena myšlenka, že cesta, která nevede ke kostelu , nevede nikam.

V souladu s touto ideou se také ostravští salesiáni snažili co nejrychleji obnovit cestu k zabranému kostelu sv. Josefa. Kostel se podařilo získat zpět již v roce 1990, ale nebylo tak snadné dát ho hned do pořádku. Nejdříve se s velkým zápalem zbouraly za totality vestavěné příčky, jimiž byly zazděny obě boční lodi. Bylo také nutno odstranit podlahu, kterou položili vojáci na původní dlažbu. Podlahu přitloukli na položené trámky delšími hřeby, které prošly až na druhou stranu a vyhloubili v dlažbě jamky, jak je to patrné dodnes.

Veškeré práce na obnově kostela po architektonické a umělecké stránce vedl Ing. arch Václav Dvořák, velmi obětavým stavbyvedoucím se stal Ing. Jindřich Honěk.

Pomocné i odborné práce se prováděly především brigádnicky. Nadšených pomocníků bylo i několik desítek, takže opět 8. prosince 1990 mohl být kostel znovu otevřen. Při slavnostním mši byl přeplněn věřícími z Ostravy i širšího okolí. Přišli mladí i staří, kteří dojatě prožívali obnovení bohoslužeb v chrámu. Spolu s olomouckým arcibiskupem Františkem Vaňákem, koncelebroval i pomocný biskup Josef Hrdlička, který připomněl, že zde sloužil před 17 lety i poslední mši před uzavřením kostela. Vzdal díky Bohu a poděkoval Panně Marii a sv. Janu Boskovi za jejich přímluvy, které nás šťastně přivedly až k tomuto okamžiku.

O rok později, 7. prosince 1991, byly v kostele sv. Josefa posvěceny novým olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem čtyři nové zvony. Ty původní byly totiž po uzavření kostela odvezeny. (Rovněž byly odvezeny varhany a odstraněn kříž z věže.) Nové zvony se jmenují: P. Maria Pomocnice křesťanů, Sv.Josef, Don Bosko a Sv. Václav. Celková hmotnost činí 1880kg, naladěny jsou na tóny F,A,C,D. Při jejich zajišťování velmi pomáhal JUDr. Leopold Hartman. Zvony byly odlity ve zvonařské dílně paní Marie Tomáškové v Brodku u Přerova. Premiéru měly na Štědrý den ve 14.15 hodin.

V Hodoňovicích byla situace rovněž složitá. Dřevěný barák byl sice prázdný,ale posledním majitelem se stalo spotřební družstvo Jednota, které zde chtělo zřídit sklady. Vlastnictví objektu nešlo právně dokázat, poněvadž původní darovací listina se ztratila. Nakonec bylo vše zakoupeno od Jednoty za 360 tisíc Kč. Pak se provedly nutné úpravy a ještě v listopadu 1990 se sem nastěhovalo 22 noviců. V dalších letech se Hodoňovice staly rekreačním místem ostravské mládeže a rodin. Konají se zde také různá setkání salesiánů a duchovní cvičení salesiánských spolupracovníků.

Nejvíce problémů bylo s bývalým salesiánským ústavem, která vojáci opouštěli velmi pomalu a jen po částech, takže jejich úplný odchod se vlekl od roku 1991 až do roku 1995. Po celou dobu se však rozvíjela oratoř navštěvovaná převážně romskou mládeží, což je velice záslužné specifikum ostravských salesiánů.

Činnost oratoře se dále zkvalitňovala jak po stránce obsahovém tak i organizační až do současné podoby. Středisko vede P. Ing., Jaroslav Němec, pomáhají mu salesián Ladislav Finda a animátoři. Chlapci přicházejí kromě pondělka denně od 13.30 do 17.30. Mají herny pro volnou zábavu, ale většina se přihlašuje i do kroužků (např. Fotbal, zpěv a jiné). Tuto možnost mají také děvčata. Rozšiřuje se večerní oratoř pro odrostlejší mládež. Mohou posedět v klubu, zahrát si kulečník, starší hoši navštěvují posilovnu. Třikrát týdně se může starší mládež zdržet až do 21 hodin. Ve čtvrtek je v 18 hodin pro mládež mše svatá a po ní duchovní program s přípravou na biřmování a jiné svátosti. Zlatým hřebem činnosti jsou cikánské kapely.

Velký význam mají víkendové pobyty v přírodě a výlety do hor, v létě turistika a cyklistika, v zimě bruslení a lyžování. Tuto sportovní a pro zdraví ostravských dětí důležitou činnost umožňují chalupy v Beskydech a v Jeseníkách. V krásném prostředí obce Pstruží se buduje rekreační chalupa nazvaná „Orlí hnízdo“, jejíž dostavbu převzal současný ředitel ústavu P. Jan Gacík po odchodu Ing. Františka Radeckého na misie. Finanční náklady si vyžádají ještě 2 milióny korun. Toto zařízení pro mládež se buduje svépomocí a salesiáni za ně vděcí podpoře sponzorů a darů dobrodinců.

V ústavu je také internát pro učně a studenty středních škol, kteří mají zájem žít v salesiánském prostředím a také pro ty, kteří mají špatné rodinné zázemí nebo horší sociální podmínky. V jejich denním programu se klade důraz na studium a dobré využití volného času, s některými je možno rozvíjet i jejich duchovní život. Bydlí zde i několik vysokoškoláků, kteří pomáhají při práci s mládeží.

Provoz začal již v době přetavby domu v roce 1995, kdy zde hoši bydleli pod vedením P. Ladislava Hubáčka v provizorních podmínkách. V dalším roce je vedl asistent Tomáš Starczewski, v současnosti převzal vedení čekatel jáhenství Radek Gottwald. Finanční prostředky prozatím stačí jen pro 15 chlapců. Podaří-li se zařadit internát do sítě školských zařízení, bude možno využít celou kapacitu – 40 lůžek. Po dokončení oprav v ústavu se ustálila i ostravská komunita salesiánů. Vede ji ředitel Jan Gacík a patří k ní spolubratři bydlící v domě i ti, kteří bydlí na farách v okolí. O kostel a pastorační službu se stará P. Václav Filipec, rektor kostela. Pomáhají mu P. Ladislav Hubáček, P. Josef Klinskovský, P. Miroslav Macháček a P. Jaroslav Lank. Otec Filipec dochází také mezi bezdomovce a je duchovní oporou širokému okolí. Dále v domě bydlí

P. Ing. Jaroslav Němec, P. Leoš Ryška, salesiáni Ladislav Finda a Jiří Hořínek. Kolem kostela sv. Josefa vznikají různé náboženské, vzdělávací a kulturní činnosti: adorace, přednášky, biblické hodiny, modlitební setkání, konference, koncerty, společenské akce apod.

P. Leoš Ryška má na starosti další důležitou iniciativu ostravských salesiánů – vedení Telepace, sdružení pro tvorbu televizních pořadů v křesťanském duchu. Některé z těchto pořadů byly odvysílány v Křesťanském magazínu.

Díky spolupráci s ostravskou Charitou a za pomoci Magistrátu města Ostravy a jiných institucí vzniklo v říjnu 1996 na sídlišti Dubina Středisko dětí a mládeže Michala Magore. Za poměrně krátkou dobu trvání rozvinulo už širokou aktivitu, typickou pro salesiánské oratoře (sportovní kluby, nejrůznější kroužky, hodiny duchovní nauky apod.), pořádá také výlety, víkendové pobyty na horách i prázdninové turnusy. Práce je zde však těžká pro malý zájem rodičů. Proto začínají i akce a přednášky pro dospělé, večerní posezení při hře a hudbě atd.

Středisko se pomalu dostává do povědomí širší veřejnosti. část chlapců s asistenty a vedoucími pomáhá i při odstraňování povodňových škod v červenci roku 1997.

Vedoucí střediska je salesián Jiří Hořínek, s ním pracují dva zaměstnanci střediska Jiří Woclavek a Petr Molokač, 11 dalších asistentů a animátorů i jiní dobrovolníci.

V Havířově od roku 1991 pracuje nové Salesiánské středisko pro chlapce i dívky. V budově je vybudována i kaple. Vedení oratoře je svým mi spolupracovníky pověřen Ing. Jindřich Honěk st. Během dvou let byla postavena za 7,5 mil. Kč nová oratoř a na přání Msgre Jana Graubnera je již rozestavěna nová stavba s kaplí v Havířově-Šumbarku za 12 mil. Kč. To vše uskutečňují s velkým obtížemi laici. Za duchovní vedení a účinnou podporu vděčí P. Václavu Filipcovi.

Také salesiánští spolupracovníci pokračují ve své angažovanosti v církevní i světské oblasti. Salesiánský spolupracovník Tomáš Kvapil je ministrem pro místní vnitra pracuje spolupracovník Jaroslav Kopřiva. Mnozí další stojí v čele obecních zastupitelstev, jiní jsou aktivními členy Konfederace politických vězňů. Funkci kancléře v novém Ostravskoopavském biskupství vykonává Jan Ptáčník – spolupracovník z Ostravy. Celá řady spolupracovníků se věnuje katechezi dětí i dospělých.

V Hrabyni se za velkého úsilí Miroslava Machálka připravuje vybudování duchovního centra pro handicapované obyvatele tamního rehabilitačního centra.

Mezi misionáři v Bulharsku jsou také salesiáni z Ostravska: P. Antonín Koman a Ing. František Radecki.

Rozsah této publikace neumožňuje jmenovat všechny aktivity salesiánské rodiny. Každý pracuje podle svých možností.

Slovo na závěr

Milí přátelé,

Život salesiánů na Ostravsku a jejich dílo značně poznamenaly naše město a okolí. Řekne-li se v Ostravě Don Bosko, mnozí starší občané vzpomenou na salesiánský ústav a hřiště, kde prožili pěkná sportovní zápolení, divadla, muzicírováni v kapele i katechismové závody. Pro mnohé je to stále živý pojem. Pro mladé se stává objekt Don Bosko něčím zajímavým až nyní. V Ostravě se vytváří salesiánské dílo základního typu – středisko mládeže, internát a pastorační činnost v kostele. Je to vše v souladu s usnesením 24. generální kapituly salesiánů, která zdůrazňuje spolupráci salesiánů s laiky.

„V našich dílech vytváříme výchovné a pastorační společenství, které zapojuje do prostředí rodiny mladé i dospělé, rodiče i vychovatele, a usiluje, aby se stalo zkušeností církve, která zjevuje Boží plán.“

Takže vy všichni, kterým leží na srdci výchova mladé generace, patříte do našeho společenství.

Mnohé práce jsme mohli uskutečnit jen díky vám,dobrodincům, přátelům a sponzorům. Všem vám patří naše veliké díky za opravu kostela i domu. Přispěla nám také naše pražská provincie i hlavní salesiánský ekonom z Říma. Neméně jsme vděčni Magistrátu města Ostravy, který dotuje některé naše aktivity.

Ale salesiáni potřebují ke své činnosti kromě domu a kostela i hřiště. Kdysi tady bylo, veliké a vyhovující. Dnes na něm stojí obytné domy. Zatím pronajímáme hřiště a tělocvičny v okolí, ale doufáme, že i tento nedostatek se nám podaří s vaší pomocí překonat.

Kolaudační řízení uznalo rekonstruovaný salesiánský dům za schopný užívání. V dalším období nám zbývá ještě provést opravu a nátěr vnějších omítek a realizovat projekt hřišť a prostoru kolem domu. Rozpočet projektu na tyto akce činí asi 2,5 miliónů korun.

Vážení přátelé, možná ani netušíte, kolik dobra se mohlo vykonat za pomoci širokého okruhu spolupracovníků, dobrodinců a přátel. Vaše modlitby, rady, štědrost a pomoc patří do plánů Boží Prozřetelnosti. Při oslavách 70, výročí příchodu salesiánů do naší vlasti vám chceme ze srdce poděkovat za přízeň salesiánskému dílu a veškerou poskytnutou pomoc.

Bůh ať vám odplatí svým požehnáním.

P. Jan Gacík, SDB

Prameny:

Křížková, Marie Rút: Kniha víry, naděje a lásky. Portál, Praha 1996.

Machálek, Miroslav: Činnost v kostele Don Bosko v Ostravě v období komunistické totality. Rukopis 1992.

Machálek, Miroslav: Historie a současnost kostela svatého Josefa Dělníka v Ostravě. Rukopis 1994.

Prosba o podporu

Vážení přátelé,
děkujeme za Vaši podporu  salesiánského díla v Ostravě modlitbou, osobním zapojením a věnovaným časem pro děti a mladé lidi i za Vaši finanční pomoc. 

Pro zaslání peněžního daru prosím využijte tyto informace.

ZA KAŽDÝ DAR DĚKUJEME.


Více informací