Stručné dějiny ostravského salesiánského díla

sepsané P. Josefem Topinkou SDB (*1931 †1998)

♦  Před rokem 1932
♦  Příprava a budování (1932-1937)
♦  Protektorát a obnova po válce (1939-1948)
♦  Komunisté u moci (1948-1990)
♦  Po roce 1990

FOTOGRAFIE Z VÝSTAVBY


Před rokem 1932

První zájem o přítomnost salesiánů v Ostravě se objevil v době, kdy české salesiánské dílo ještě nezačalo. V Ostravě byl začátkem dvacátého století jen jeden starý vesnický kostel svatého Václava. Mluvilo se o nutnosti postavit pro rychle rostoucí město alespoň tři nové kostely. Jedno z vyhlédnutých míst bylo mezi šachtami Hlubinou a Šalamounem. Zásluhou tehdejšího probošta kroměřížské kapituly Antonína Cyrila Stojana byla založena v roce 1911 Kostelní jednota pro postavení kostela sv. Josefa na onom místě. Stojan byl jejím prvním předsedou. Než se spolek k něčemu odhodlal, vypukla první světová válka a vše se zastavilo. Myšlenka znovu ožila v roce 1921. 8. prosince deset let od založení jednoty se konala valná hromada, na které padl návrh požádat salesiány, aby se akce ujali. Zjistilo se ovšem, že salesiáni dosud v Čechách nejsou a pak že duchovní správu zpravidla nepřijímají. Dočasně opět vše usnulo. V roce 1924 se myšlenka objevila znovu, tentokrát z popudu Dr. Augustina Štancla, profesora náboženství v Hranicích. Štancl samozřejmě věděl, že Češi se teprve začínají formovat v Perose Argentině v severní Itálii, vždyť tam sám posílal chlapce. Věděl ale také, že salesiáni jsou v Polsku. Napsal tedy do Oswienmčimi. Myslel si, že by v Ostravě mohli začít polští salesiáni a časem to Čechům předat. Do Ostravy přijel tehdejší polský inspektor don Pietro Tirone. Prohlédl si místo, ale nic neslíbil, řekl jen, že bude informovat představené v Turíně.

Dva roky na to, když se už uvažovalo o přenesení začínajícího českého salesiánského díla z Itálie do vlasti, znovu přišla na pořad Ostrava jako jedna z možností. Tehdejší ostravský farář František Fegennbauer Štanclovi na dotaz odpověděl, že by mohl salesiánům nabídnout faru v Nové Vsi a stavební místo na Hlubině s kapitálem asi 200.000 Korun. Tam prý se s duchovní správou nedá počítat, protože stát nepovolí další farářský plat. Mohli by tam ale být učňovské dílny a školy, s kostelem to bude obtížné, protože místo je poddolované. S podporou ostravské farnosti se ale nedá nyní počítat, opravuje se kostel a staví nová fara. Naděje tedy prozatím zhasla, i když se představeným Ostrava zamlouvala. Snad až později až bude vychovaný personál.

Příprava a budování (1932-1937)

Ostrava přišla znovu na pořad dne v roce 1932. Tehdy bylo nutné získat, nebo postavit druhý dům v české části tehdejší inspektorie, protože Fryšták nestačil pojmout chovance a kleriky po noviciátě. Obnovila se jednání. Největší překážkou bylo, že vyhlédnutá parcela byla poddolovaná a doly chtěly záruku, že arcibiskupství uhradí případně vzniklou škodu na jejich zařízeních. Finanční situace olomouckého arcibiskupství nebyla dobrá. Arcibiskupství mělo mnoho vydání a odpovědní činitelé se báli záruku podepsat. Salesiáni podnikli 14. května v roce 1933 zájezd do Ostravy, aby ujistili tamní veřejnost o svém zájmu a udělali určitou předběžnou propagandu.

Ostravská záležitost dostala spád, když se stal jednatelem Kostelní jednoty energický právník JUDr. Jindřich Richter. V krátké době zdolal právní překážky a získal povolení ke stavbě. Byla tu ještě jedna nesnáz. Salesiáni nebyly doposud v republice státem uznání a nemohli tedy nabývat majetek. Jednání o uznání vázlo, protože nebyla dosud zřízena samostatná provincie, v jejímž čele by byl československý občan, jak to vyžadoval „modus vivendi“ (smlouva mezi republikou a Svatým stolcem). Dr. Richter navrhl založení spolku salesiánských pracovníků, jehož členy by byli někteří salesiáni a významní dobrodinci v čele s panem arcibiskupem. Spolek byl založen, cesta byla volná. Jednota na poslední schůzi 9. února 1934 odhlasovala svoje rozpuštění a předání veškerého jmění Spolku salesiánských pracovníků. Stavba budoucího domu byla zadána přední stavební firmě akciové společnosti Nekvasil sídlící v Ostravě. Do Ostravy byl poslán z Fryštáku don Trochta, aby ze strany salesiánů celou akci řídil.

Ideový návrh domu vypracoval podle svých zkušeností don Coggiola, italský salesián, který byl představenými poslán, aby byl první rok ředitelem Fryštáku a pak zůstal nějaký čas v republice. Na jaře se začalo stavět. 17. června se konala v Ostravě v rámci oslav svatořečení Dona Boska, které bylo toho roku o Velikonocích, slavnost posvěcení základního kamene. Kámen posvětil pan arcibiskup Prečan za účasti místních světských i církevních autorit a asi 20 000 Ostraváků. Stavba rychle postupovala. Don Trochta pořádáním přednášek i kázáním různých obnov a triduí v Ostravě i okolí propagoval dílo a získal si srdce Ostraváků a četné dobrodince mezi nimi, takže stavba mohla pokračovat. 7. listopadu 1934 se konala kolaudace a 11. listopadu se nastěhovali první obyvatelé domu, klerici z Fryštáku. 8. prosince se konala slavnost otevření domu. Byla to spíš domácí záležitost. Chyběl na ní ten, který měl o dům největší zásluhy, don Trochta. V ten den se totiž konalo v Praze posvěcení základního kamene budoucího kostela sv. Terezičky v Kobylisích. Stavbu měli převzít salesiáni a don Trochta byl pověřen vedením. Musel být v Praze.

Mezi tím rozvíjela svou činnost oratoř, vyhledávaná ostravskými kluky. Oratoř byla velkým magnetem, který přitahoval. Poskytovala možnosti, které v té době jinde nebyly. Hry, sport, divadlo a vše zadarmo. Brzy bylo kluků víc jak tři sta. Za kluky přicházeli dospělí. Ale plnila se i kaple a bylo vidět, že nebude stačit a že bude třeba splnit slib a postavit kostel. Ostravská veřejnost přijala oratoř se sympatiemi. Psaly o ní s obdivem i deníky ne právě církvi příznivě nakloněné.

Se stavbou kostela se začalo ještě na konci roku 1935. Zima práce zastavila, ale hned na jaře se pokračovalo. Kostel byl ve své době mimořádnou stavbou. Vzhledem k poddolování byla pod celou stavbou položena základová železobetonová deska. Vítkovické železárny zhotovily 16 ocelových pilířů, které tvořily základ kostry kostela. Celá konstrukce byla pomocí jeřábů zmontována a pak teprve přišla na řadu cihlová výplň kostry. V té době byl takový způsob stavby u nás novinkou. Vítkovickým železárnám poskytl výbornou reklamu. Postup montáže byl filmován. Podnik snížil cenu zakázky o značnou sumu, kterou věnoval jako dar kostelu. 6. června 1936 se na staveništi kostela konala slavnost posvěcení základního kamene. Kámen posvětil pan arcibiskup Prečan. Kostel měl být darem k jeho sedmdesátinám. Bohužel se dokončení kostela stavěly další překážky. Republiku začala zužovat těžká hospodářská krize, ve které se topily nejen malé, ale i velké podniky. Stavební firma Nekvasil, která stavbu prováděla, ohlásila úpadek a vyrovnání na 40 %. Stavba se zastavila. Bylo třeba hledat jinou firmu a zajistit výplatu mezd dělníkům v hotovosti každý týden. Dobrodinci, informovaní letáčkem o situaci, nenechali dílo utonout. Stavba mohla v roce 1937 pokračovat. Původně bylo plánováno posvěcení nového kostela na 28. září, památný den sv. Václava a den, kdy před deseti lety přišli salesiáni do Fryštáku. Ale dokončení stavby se protáhlo. Další termín byl 8. prosinec, ale pro nemoc pana arcibiskupa ani toto datum nevyšlo. S jeho souhlasem byl kostel pouze benedikován donem Stuchlým, začal sloužit veřejnosti a svěcení bylo odloženo na pozdější dobu. Pak ovšem přišly pro národ tragické události kolem mnichovského diktátu, následná okupace a válka a ke svěcení nedošlo. Interiér kostela nebyl stejně dokončen v zamýšlené podobě. Čekalo se na konec války.

Ostravský dům sloužil jako filosofický studentát a později zde začala i teologie. Když byla v lednu roku 1936 ustavena samostatná československá inspektorie, jejímž prvním inspektorem se stal P. Ignác Stuchlý, stal se ostravský dům jeho sídlem.

Protektorát a obnova po válce (1939-1948)

V roce 1939 došlo k odtržení Slovenska od Čech a Moravy, které obsadili Němci a zřídili zde protektorát. Rozdělila se i inspektorie na českou a slovenskou. P. Ignác Stuchlý se stal inspektorem v českomoravské inspektorii a Ostrava zůstala jeho sídelním domem. V roce 1939–40 byl v Ostravě jeden rok i noviciát, než se přestěhoval v příštím roce do Ořechova u Polešovic. V roce 1939 se v Ostravě slavily sedmdesátiny dona Stuchlého. Z iniciativy bohoslovců bylo v Ostravě založeno ústředí družin, které obvykle bývaly v našich ústavech a oratořích. Byla snaha také prohloubit duchovní a náboženský život našich oratoří a domů. Na konci školního roku 1940 byly v Ostravě uspořádány celostátní salesiánské katechismové závody, jichž se účastnila vítězná družstva z katechismových závodu v jednotlivých oratořích. Nadšení bylo veliké. Pro tento účel se vydala malá knížečka „Náš katechismus“. Byl to stručný výtah Podlahova katechismu.

Pohroma na ústav přišla začátkem roku 1942, kdy byl ústav zabrán německou okupační mocí a umístěna v něm pobočka ostravské nemocnice na Fifejdách. Kostel zůstal sloužit veřejnosti. Podařilo se zachránit místnost na konci levé lodi, obdobnou sakristii, a část divadelního sálu s divadelní šatnou. Oratoř pokračovala ve stísněných podmínkách za vedení P. Meda a přispění ostravských oratoriánů-katechistů, starších chlapců, kteří před tím pomáhali učit katechismus a mnozí z nich se později stali salesiány.

Po válce byl ústav salesiánům poměrně snadno vrácen. Změnil své určení. Sídlo pana inspektora se přestěhovalo do Brna. Pro kleriky měli salesiáni domy získané za války. Pro filozofický studentát Ořechov, pro noviciát blízké Hodoňovice a teologie po válce zakotvila po ročním pobytu v Mníšku pod Brdy, v Oseku u Duchcova v cisterciáckém klášteře, který museli cicterciáci-Němci opustit. V ostravském domě byl zřízen internát pro učně, kteří se v Ostravě učili různým řemeslům. Znovu v plné šíři ožila oratoř, sportovní soutěže, kapela, divadlo atd.

Komunisté u moci (1948-1989)

Přišel však komunistický puč v roce 1948. Internát se stal soudruhům trnem v oku. Pokusili se provokací, zorganizovanou pomocí některých učňů, kteří se k tomu propůjčili, ústav zdiskreditovat. Někteří spolubratři byli dočasně zadrženi bezpečností, ale nakonec se to vyřešilo výměnou ředitele. Místo P. Hynka, přišel do Ostravy P. Josef Lepařík.

To byl ovšem jen předehra. Přišel 15. březen 1950. Do ústavu byli nasazeni dva státní zmocněnci a za měsíc v noci ze 13. na 14. dubna byl ústav přepaden bezpečností a představení odvezení do Želivi a do Oseku u Duchcova. Učni vydrželi v domě do prázdnin a pak byli propuštěni. Dům zabrala armáda, která zde postupně zřídila Městskou vojenskou správu. Zůstal ovšem nadále otevřen kostel, ve kterém zajišťovali bohoslužby diecézní kněží z hlavní fary Nejsvětějšího Vykupitele. A nedali se také zcela rozehnat oratoriáni. Měli zkušenosti z protektorátu. Teď byla ovšem doba horší. Němcům šlo o budovu, dílo jim byl prozatím lhostejné. Komunistům šlo o zničení církve a všech jejich institucí. Přes nepřízeň doby se oratoř podařilo hochům udržet několik let. V létě se pořádaly výlety do Beskyd, letní tábory na Pitárně u Třemošné ve Slezku, kde byl lesní i hajní nakloněni naší věci. Byl to předvoj a vlastně začátek budoucích „chloupek“. Práce v oratoři se kromě samých oratoriánů ujali i někteří klerici, kteří nebyli internováni, zvláště bývalí ostravští oratoriáni

Největší škody napáchal režim na objektu tím, že prakticky zlikvidoval hřiště, když nastavěl na jeho ploše a vůbec kolem domu bytové jednotky a garáže. Oratoř přestala dočasně fungovat v době, kdy začalo zatýkání salesiánů v letech 1956–1958. I Ostrava měla svojí „skupinu“. V jejím čele byl P. Frélich, který se po propuštění z internace a od PTP usídlil v Ostravě a pracoval v dolech. Samozřejmě, že v té skupině byli klerici, kteří pracovali v oratoři: Václav Zuchnický, Jaroslav Lank, ale i jiní salesiáni, kteří v té době v Ostravě bydleli: Václav Kelnar, Petr Baran, Jan Rychlý, Bohuš Hankus, Jaroslav Poláček. V jiné skupině byli souzeni Milan Frank a Josef Honka. Všichni prý podvraceli republiku a byli odsouzeni. Na štěstí v té době už soudy nedávali vysoké tresty za velezradu jako na začátku padesátých let. Spolubratří byli odsuzování od jednoho do 3 let. P. Frélich dostal tři a půl roku a přidali mu paragraf za rozkrádání národního majetku, protože prý jako prefekt zatajil nějaký majetek při záboru ústavu v roce 1950. Stálo ho to, že nebyl propuštěn na amnestii v roce 1960, kdy se spolubratři, pokud si trest už neodseděli, vrátili na svobodu. On musel ještě půl roku brousit ve Valdicích sklo uprostřed vrahů a těžkých, skutečně kriminálních zločinců.

Kostel však stále sloužil veřejnosti a bylo možné zde mít ministranty, chrámový sbor, později scholu. Činnost se tedy omezila na toto pole. Oživení přinesl rok 1968, známé „Pražské jaro“. Ke kostelu byl přidělen napřed P. Josef Lepařík a pak P. Josef Freml a činnost se mohla rozšířit. Bohužel nadějím na změnu udělali konec ruské tanky. Určité uvolnění ještě chvíli trvalo, ale pak se začal utahovat šroub normalizace. Salesiáni museli od kostela jinam a kostel stále soudruhy provokoval. Pochopili, že salesiánskou tradici nezničí jinak, než když kostel zavřou. Stalo se to v roce 1973, kdy si režim vynutil předání kostela olomouckou konzistoří vojenské správě. Kapitulní vikář Vrana, který se mezi tím stal apoštolským administrátorem a biskupem, předání podepsal. Vojáci kostel příliš nepotřebovali, byl to výslovně likvidační zákrok proti jednomu z duchovních center v Ostravě. Poslední mši svatou měl v kostele P. Josef Hrdlička, tehdejší ostravský kaplan, který se po změně v roce 1989 stal olomouckým světícím biskupem. Vojáci v září roku 1973 vyklidili interiér kostela. Mobiliář byl rozvezen do různých kostelů a částečně zničen. Z věže kostela byl odstraněn kříž. Pak postavili v kostele příčky, které ho rozdělily na tři prostory. V prostředním, bývalé hlavní lodi, zřídili tělocvičnu, ale moc prý ji nepoužívali. Hned na začátku prý si tam někdo při tréninku zlomil nohu. Mnozí v tom viděli trest za znesvěcený kostel, a tak tělocvična většinou zela prázdnotou. V místnostech vzniklých z postranních lodí měli skladiště různého materiálu.

Po roce 1990

První kroky k navrácení kostela se staly ještě před pádem komunistického režimu. Začátkem září zemřel salesián P. Krhút. Při jeho pohřbu v Rožnově o tom jednal tehdejší apoštolský administrátor olomoucký Mons. František Vaňák s panem inspektorem Ladislavem Vikem. Pan biskup byl dlouhá léta farářem v Rýmařově, kde bydlel pan Ing. Požár, který měl nějakou funkci na KNV v Ostravě. Ten pana arcibiskupa upozornil, že by bylo možné získat kostel zpět. Pan inspektor pověřil záležitostí P. Václava Filipce. Ten se spojil s bývalým spolužákem a chovancem z Fryštáku panem JUDr. Leopoldem Hartmanem. Pan doktor byl v důchodu a bydlel v Brušperku. Se salesiány stále udržoval kontakt. Doktor Hartman začal ve věci jednat a prostřednictvím známých získávat potřebné doklady, aby mohl zahájit právní řízení o vydání kostela. Ještě před listopadem byla sepsána žádost o zrušení nájemní smlouvy z roku 1973, kterou olomoucká arcidiecéze pronajala kostel státu. Po listopadu dostaly věci rychlejší spád a v lednu l990 došlo k formálnímu navrácení kostela.

Kostel ovšem nebyl schopný provozu. Muselo se napřed dosáhnout jeho vyklizení, vybourat příčky a znovu upravit interiér, aby vyhovoval novým liturgickým předpisům. Organizování práce se ujal P. Filipec. Díky obětavosti Ostraváků, zvláště bývalých oratoriánů, byly příčky zbourány a materiál vyklizen. Práce trvaly celý rok. Kolem úpravy interiéru vznikala různá nedorozumění. Vedení provincie zadalo úpravu interiéru pražskému architektovi Vladimíru Dvořákovi. Představy pana architekta se bohužel rozcházely s představami bývalých pamětníků, ale nakonec se to vše nějak urovnalo a díky obětavosti dobrovolných pracovníků, kteří kostelu věnovali stovky hodin, se podařilo kostel upravit tak, že mohl být 8. prosince 1990 slavně znovu otevřen. Interiér ještě nebyl zcela dokončen. Na věži byl opět vztyčen kříž, který Vítkovické železárny podle starého nákresu, který našly ve svém archivu, na náklady vojenské správy znovu vyrobily a umístily na věž. Kostel znovu posvětil pan arcibiskup Mons. František Vaňák za účasti svého světícího biskupa Mons. Josefa Hrdličky a mnoha kněží salesiánů i diecézních. Vojáci vyšli vstříc a pro ten den zpřístupnili přízemí a půjčili jídelnu. Bylo jasné, že provoz kostela by potřeboval další místnosti. V té věci vojáci krčili rameny. Měli svoje předpisy.

Vrácení budovy ústavu nebylo jednoduché. V roce 1990 v létě byl sice přijat zákon, kterým se vracel některý majetek řeholím, aby mohly začít pracovat, ale zákon byl výčtový a vyžadoval, aby žádost o vydání určité budovy byla doložena výpisem z geodézie, který by potvrzoval vlastnictví před rokem 1950. Ten jsme bohužel neměli. Dům i kostel se stavěl jako majetek spolku salesiánských pracovníků, který ovšem už dávno neexistoval, a majetek nebyl na kongregaci převeden. V Ostravě se ukázala ještě jedna nesnáz, že nebyl zcela v pořádku ani zápis o získání pozemků, na kterém byl dům a kostel postaven. Zdálo se, že pozemek zůstal v pozemkové knize zapsán na původního vlastníka, jehož majetek – protože byl německý – podléhal konfiskaci v roce 1945. Věci se ujala JUDr. Ing. Květoslava Korcová, která se stala naší právní zástupkyní. Podařilo se ji prokázat na základě archivních materiálů naše vlastnictví a žádost o vydání byla přijata do druhého výčtového zákona o vrácení některého majetků řeholím, který se projednával v roce 1991. Jeho schválení dlouho vázlo v parlamentě díky složitosti po komunistech zděděného schvalovacího postupu, kdy musel každý zákon být přijat oběma komorami, sněmovnou lidu i národů a ve sněmovně národů ještě v obou částech slovenské a české. Zde právě přijetí ztroskotalo a bylo ho dosaženo až při dohadovacím řízení mezi oběma komorami.

Právní navrácení domu ovšem ještě neznamenalo jeho okamžité faktické vrácení. V zákoně byla klauzule, že kulturní a charitativní instituce mohou vrácený majetek užívat ještě deset let. Armáda sice pod tuto klauzuli nespadala, ale argumentovalo se důležitostí obrany státu. Bylo třeba ještě mnoha jednání, než se podařilo dosáhnout, že se vojenská správa z domu odstěhovala.

Přece však postupným uvolňováním alespoň některých místností v přízemí a později i sálu bylo umožněno zahájit naplno činnost oratoře. Mládež, která do oratoře přicházela, byli převážně Romové. Vznikaly s tím mnohé problémy, ale díky obětavosti P. Jaroslava Němce, který se práce s Romy ujal, se činnost oratoře začala úspěšně rozvíjet.

Po definitivním vyklizení budovy vojenskou správou v roce 1995 se začalo s rekonstrukcí budovy. Bylo třeba v celé budově vyměnit kotelnu a rozvody vody, elektrického proudu, jakož i topení. Vybudovaly se byty pro spolubratry ostravské komunity a postupně se upravují i ostatní části budovy tak, aby mohla sloužit především oratoři, středisku mládeže a menšímu internátu pro chlapce, kteří studují na ostravských školách a mají zájem pracovat nebo alespoň pomáhat v práci s mládeží.

Prosba o podporu

Vážení přátelé,
děkujeme za Vaši podporu  salesiánského díla v Ostravě modlitbou, osobním zapojením a věnovaným časem pro děti a mladé lidi i za Vaši finanční pomoc. 

Pro zaslání peněžního daru prosím využijte tyto informace.

ZA KAŽDÝ DAR DĚKUJEME.


Více informací