Historie

Na jaře 1990 po politických změnách v naší vlasti byl vrácen salesiánům kostel, který byl církvi odebrán a předán armádě v roce 1973. Salesiánský dům byl uzavřen a předán armádě již v roce 1950. Vojáci si z kostela udělali tělocvičnu a sklady. Bylo tedy potřeba kostel renovovat.

Už při těchto pracích začínaly přirozené kontakty mezi salesiány a mládeží. Do kostela nakukovali chlapci z ulice. Salesiáni jim dali do ruky koště, aby pomáhali. Jak na tyto počátky vzpomíná Štefan Holub, jeden z prvních chlapců?: „Začalo to tím, že jako děti jsme byli zvědaví, co se tam děje. Pavel Vodák, v té době salesiánský aspirant, se dal s námi do řeči a nevyhnal nás. Také jsme věděli, že když pomůžeme, dostaneme sodovku. Stali se z nás kamarádi, pomáhali jsme si. Salesiáni nás také někdy svezli autem, když jeli pro materiál. Pak Jarda (otec Jaroslav Němec, budoucí ředitel oratoře a střediska mládeže) připravil program pro děcka. Pak se koupil stůl pro stolní tenis a hrálo se ještě v kostele, protože salesiánský dům ještě nebyl vrácen. Také jsme jezdili na kolech mezi sloupy kostela. A pak přišel první výlet. Pak už se začalo jezdit častěji a chlapci přiváděli další své kamarády. Hrát se chodilo do kostela."

Vojáci postupně předávali dům, prostory pro oratoř se zvětšovaly. Vše se však muselo renovovat. Postupně přicházeli další chlapci také z komunity Romů z Ostravy-Vítkovic. Pod vedením otce Jaroslava vznikalo chlapecké společenství, jehož stabilní jádro tvořilo asi třicet chlapců. Romové postupně převládli. V rámci oratoře, vedle herního programu, probíhala v menších skupinách nebo jednotlivě katecheze a příprava na svátosti.

Během let 1992-1995 se činnost v oratoři velmi rozšířila. Postupně vznikaly kroužky stolního tenisu, kopané, cyklistiky, o prázdninách se jezdilo na tábory v několika turnusech podle věkových skupin. V zimě se jezdilo lyžovat. Co však nejvíce přitahovalo chlapce, byla osobnost otce Jaroslava Němce. Dle Štefana Holuba to byla jeho přátelská pohoda, která z něj vyzařovala. Otec Jaroslav věnoval chlapcům maximum svého času a sil. Štefan také pozitivně hodnotil vliv aspirantů: „… byli přátelští a vycházeli maximálně vstříc. Měli na nás nároky. Oni dělali to, co my jsme chtěli, ale stejně nás tím vychovávali a my jsme přijímali jejich názory. Mohli jsme s nimi pokecat a cítili jsme, že nás mají rádi.“

Výchovná činnost s romskými chlapci, kterých přibývalo, měla také své problémy. Projevy jejich života a vitality byly jiné, někdy těžko pochopitelné a obtížně přijatelné. Přesto se velmi mnoho udělalo. Děti a mládež střediska se zúčastňovali různých sportovních soutěží ve fotbale a stolním tenise, kde získali poháry, ceny a diplomy. Kapely střediska hrávaly na různých akcích. S chlapci se jezdilo na duchovní obnovy, někteří se naučili chodit ke svátostem, jezdilo se na setkání s diecézní mládeží.

Další ředitel střediska Pavel Kuchař navázal na činnost Jaroslava Němce. Důraz kladl na individualitu každého jedince – romského chlapce v oratoři. Jeho krédem bylo časté navštěvování rodin chlapců. Nezapomínal na osobu Dona Boska a seznamoval s ní chlapce. Jeho zálibou byla mimo jiné hudba, přizpůsobil se romské muzice, aby mohl být častěji s chlapci. Mnoho romských hochů získalo k Pavlovi osobní vztah a brali jej jako svého přítele, mnohdy i vzor.

Vedení Pavla Kuchaře vystřídal nový ředitel Vít Forbelský. Činnost ve středisku obohatil o divadlo (šití kostýmů bylo jeho zálibou!), výtvarné aktivity, nádech horolezeckých a jiných sportovních moderních akčních aktivit. Podařilo se rozšířit zájmové aktivity také pro dívky. Vítek se soustředil mimo jiné také na získávání finančních prostředků pro středisko a na realizaci projektů. V té době měl na starosti oratoř jako svou hlavní činnost Maxmilián Dřímal, který zde již dříve působil jako asistent, později již jako salesián a působí zde i v současné době. Max klade důraz na rodinný přátelský duch v oratoři, přijímání každého, kdo přijde. Mnoho (zejména větších) chlapců má k Maxovi osobní vztah a vracejí se zde třeba i se svými rodinami. Proto za ním častokrát přicházejí s žádosti o křest. V oratoři má Max nezastupitelné místo. Získal si respekt a autoritu u většiny účastníků.

V současné době je ředitelem střediska salesián Jiří Caha. Důraz je kladen na výchovu mladých animátorů, z nichž někteří již vypomáhají ve Středisku. Pozornost se soustředila na větší systematičnost práce. Postupem času se nastartoval nový program ve Středisku, a to doučování romských dětí. Znovu se oživila myšlenka navštěvovat romské rodiny a navázat bližší kontakt s nimi. Je kladen důraz na pastoraci, došlo k znovuobnovení účasti romských dětí na mši svaté. Postavila se lezecká stěna a připravuje se rekonstrukce sportovního areálu a vnitřních prostor střediska.

Všem, kteří se jakýmkoliv způsobem zapojili a podíleli na činnosti Salesiánského střediska volného času Don Bosco, patří za jejich snahu naše srdečné a upřímné poděkování.